Dáváme a bereme, třeba život!

Když je člověk dítě, tak je vše jasně dané. Škola, rodiče, rodina, kamarádi a náš život. Všechno to má svá jasná pravidla, máme jasně dané mantinely.

Ironicky ale v tomto období dokážeme fungovat více celistvě a uvědoměle. Jako
děti se totiž ještě spoléháme na přirozenost života, intuici a náš vnitřní hlas. Jak ale dospíváme, tak začneme žít více logicky, více podle očekávání ostatních než dle svého. Víte, co je nejčastější věta, kterou dítě slyší od doby, kdy se naučí mluvit? Poslouchej! A my najednou dáváme jako diví a všichni okolo berou. Je nám postupně odebírána svoboda a pocit vlastní celistvosti. Přece jenom jsme sociální bytosti a musíme se přizpůsobit. Problém je, že ve většině případů toto období nezahrnuje volbu a díky tomu ztrácíme svobodu a učíme se přijímat rozkazy a pravidla. Jinými slovy se učíme především dávat. Není velkým
tajemstvím, že v naší společnosti si většina lidí skutečně neumí říci o to, co
chce.

Když už jsme dostatečně stáří a “vychovaní“ přijde systém, ten školní, aby nám dal víc pravidel. A tak dostáváme první systémovou nálepku s titulem žák nebo žákyně. To s sebou nese další odevzdávání, jelikož pod tímto titulem se zase skrývá nějaké očekávání. Tak rok po roce procházíme prvním a druhým stupněm systému, na jehož konci máme vědět, co z nás bude. Jinými slovy, máme odevzdat svoji svobodu proto, aby nás společnost dokázala zařadit. Ti, kteří měli více štěstí, skutečně přišli na to, co je těší a v čem jsou dobří. Ti méně šťastní zkrátka museli někomu, nebo v něco věřit a někam vykročit. Jen aby strávili další 4 roky v systému, který potírá individualitu a dává nálepky. Tak se běžně děje, že se většina jedinců vydá za honbou titulů, aby se dokázali ještě
více zaškatulkovat ve společnosti. Zkrátka zapomeneme na to, co jsme věděli jako malé děti a to, že podstatná je činnost sama o sobě bez ohledu na výsledek. Proto je pro malé děti učení tak přirozené a jednoduché, ony se nedívají za horizont, ale na to, kde je jejich noha teď. Za to my jsme se naučili všechno dělat ve víře společenské hodnoty, namísto hodnoty naší vlastní.

Pokud bych to měl hodně zjednodušit, tak se nejvíce obchoduje se životem,
potažmo s časem. Dáváme čas a na oplátku si za to něco bereme, neboli zase
dostáváme nazpět. Život sám se pro nás stal směnným obchodem, a proto už o
něm nedokážeme mluvit moc jako o celku. V pracovním životě to znamená
standardně 8 hodin denně odevzdat práci, pak máme volno. Za těch 8 hodin
dostaneme zase něco nazpět. Důležitým aspektem je, proč!?. Důvod, se kterým
děláme tu či onu činnost, vytváří základní a nejdůležitější rozdíl v našem životě. Rozhoduje o tom, jak moc vědomě tvoříme svůj život. Pokud cokoliv v našem životě trpíme, tak jsme automaticky v roli oběti a dáváme, protože přirozeně oběť nikdy nic nedostává. Pokud však ale i v těch nejtrpčích věcech v našem životě dokážeme vidět smysl, dokážeme z nich udělat vědomě něco ke svému zisku a rozhodnout se, kdy už toho bylo dost. Potom se dostáváme do stavu, kdy
dokážeme vědomě brát a dávat a ze života se začne vytrácet onen aspekt oběti.

Sám jsem zažil to, že jsem byl odejit z práce a sám jsem dal i výpověď. V
prvním případě jsem trpěl jak pes za horkého dne bez vody. V druhém případě
jsem trpěl, než jsem výpověď dal. V obou případech, to ale znamenalo jedno,
dostal jsem svobodu, možnost volby, co dál. V naší společnosti stále věc
vnímaná negativně, být bez práce. Ale i tady je potřeba rozlišovat úroveň
vědomého rozhodnutí. Někdo je nezaměstnaný, protože nechce pracovat. Někdo jiný ztratil smysl v tom, co dělal a rozhodl se hledat jinde. Jinými slovy, když dostáváme něco, co v nás dusí to nejlepší, nikdy z nás nemůže vzejít to nejlepší. Což je věc, která se váže na to, jaké jsme měli dětství. Na jakoukoliv změnu můžeme pohlížet buď jako na možnost nebo na úděl. Rozhodnout se jestli chceme být obětí nebo aktivním účastníkem. Změna sama o sobě nikdy nenese přívlastek dobrá nebo špatná, to je pouze naše rozhodnutí, jaká bude.

Pokud bych měl být konkrétnější v pracovním životě, tak se jedná o proces
dávání a brání ve dvou rovinách. Nerovnováha nastává v momentě, kdy jedna ze stran tento vztah vnímá vědoměji. Například zaměstnanec si je vědom, že mu bude po roce něco přidáno nebo ho povýší, ale jeho vedení na to zapomene. Samozřejmě se to odrazí ve výkonu onoho zaměstnance, jelikož si přijde opomenutý. S tím bude spojena negativní emoce a hned i negativní odezva. Jelikož na sebe bude chtít upozornit. Přestane zkrátka dávat, protože nedostal slíbenou odměnu. Z toho vyplývá i hlavní role nadřízených, nejen lidi řídit, ale především se o ně starat. Je to jako s vozidlem, pokud ho umíme řídit, tak se dokážeme dostat z jednoho místa na druhé, ale pokud se o něj staráme, tak se tam můžeme dostávat opakovaně po dlouhá léta, nebo třeba s nižší spotřebou. Každý chceme, co nám bylo jednou přislíbeno a každý chceme, abychom byli součástí férové hry.

V případě vztahů to není jiné, i zde chceme vidět rovnost, chceme být
součástí vztahů, kde jedna strana více nedává a druhá více nebere. Každá
moudrá knížka na vztahy bude uvádět nějaký opis fráze, že důležité je
porozumění. Což nechci říkat, že není pravda, ale současně si myslím, že ještě
důležitější je pocit sounáležitosti. Způsob, jak jeden s druhým dokáže vycházet,
tak aby se oba cítili stále dobře. V každém vztahu, jak partnerském ,tak
pracovním byly, jsou a budou krize a to je známka vývoje. Podstatné je jejich
řešení a výsledek. Pokud na jedné straně převládne dávání nebo brání, tak se
systém zhroutí, jelikož se jedná o nerovnou hru. V dnešní době se též setkávám s bořením zaběhnutých rolí dle pohlaví, což je zase přeneseně systém dávání a brání. Rozdáváme a bereme role, jako něco produktu podobného. Žena vaří a stará se o děti a muž se stará o zabezpečení domácnosti. Staré pojetí rodiny, které je dodneška ještě v některých rodinách tradováno. Potíž je ale v tom, že v této době je to už na škodu. Vznikají díky tomu totiž nerovné příležitosti a tím pádem nerovnost na prahu dávání a brání.

„Představte si soutěž v přetahování lana. Střed lana se houpe nad středovou
čarou, přes kterou je třeba jednu stranu přetáhnout. V momentě, kdy má jedna
strana převahu a střed lana a hrací plochy jsou od sebe vzdáleny, hra končí.
Jedna strana si vzala víc lana než ta druhá.“

Tato metafora se dá aplikovat na vše v životě. V momentě, kdy vyjdeme z
rovnováhy, tak se systém zbortí. Bohužel je naší přirozeností tyto systémy
mnohdy udržovat při životě ještě dlouho po tom, co už měly být nahrazeny.
Pokud chceme hledat rovnováhu, musíme se naučit vědomě posuzovat, co
dáváme a bereme, co dostáváme a odevzdáváme. Jedině tak dokážeme najít
rovnováhu v životě a nebát se změn.

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.