Jak jsem vědomě začal s radikální upřímností

Netrvalo to ani 24 hodin! Roky jsem byl svůj největší kritik, člověk, který shazoval sám sebe před sebou víc než všichni ostatní. Není divu, jako dítě jsem se musel o všechno zasloužit, omlouval jsem se automaticky, protože jsem věděl, že jsem prostě něco špatně udělat musel, i když jsem neudělal. A moje sebevědomí bylo zatíženo uznáním od ostatních. Možná se to zdá tragické, ale až na určité detaily jsem byl šťastné dítě a měl hezké dětství. Bohužel však člověk neovlivní všechno a jako dítě a spoustu věcí si v sobě nese. Tohle a tamto jsou věci, které už vím dávno, jelikož jsem si dal tu práci a pídil se po zdrojích určitých věcí, které mi dělali nebo dělají problém. Přesto mi během dne po přednášce od Martina Vasqueze and Sebastiana Jamese o radikální upřímnosti došla jedna věc. Já jsem ten odopovědný za to, že jsem si ty věci nechal.

Došlo mi to při lámání chleba nad jedním přátelským vztahem. Při výměně názorů, myslím tím opravdu klidnou výměnu názorů, mi došlo, že si na sebe nechávám háze špínu druhých lidí a nejsem schopný jim říct, co bylo špatně z jejich strany jen proto, abych je neranil. Tak si nesu dál zase další šrám, který člověka oslabuje. Po přednášce jsem hodně přemýšlel právě o upřímnosti a o tom, jak ke komu jsem ve svém životě upřímný a otevřený, jako moc jsem vlastně upřímný a otevřený sám k sobě. Myslím, že se oprávněně říká, že jak zacházíme se sebou by jsme s nikým jiným nezacházeli. Jinými slovy sebe vždy soudíme tvrději než soudíme ostatní. Hodně jsem si srovnával spoustu věcí z života a zaměřil jsem se na křivdy. Když jsem si postupně procházel různé vztahy z minulosti, ať už partnerské nebo přátelské, tak jsem zjistil, že spoustu těch lidí nemám už v životě. Automatická ochrana, kdy nejjednodušší cesta byla je z života odstranit. V některých případech asi škoda a při tom stačilo být upřímný sám k sobě a k těm lidem. V některých případech to určitě škoda nebyla, protože nalijme si čistého vína, někteří prostě toxičtí jsou a náš život bez nich lepší bude kdykoliv. Ale spíše se chci věnovat té vědomé upřímnosti sám k sobě. Není lehké si uvědomit, že člověk vědomě ubližuje sobě na úkor druhých, ať už to může vypadat sebe vznešeněji, z dlouhodobého hlediska je to strategie, která nás zahubí jako hodné a vstřícné lidi, jelikož nezůstane nic než nevraživost.

Vedlo k tomu v podstatě pár cvičení a možnost poslechnout si Martina a Sebastiana, jak jsou samy upřímní před celým sálem. To jednoduše rozjelo myšlenkový proces a tadá. Něco dobrého se z toho zrodilo, sice to samozřejmě neřeší minulost, ale budoucnost to dělá automaticky lepší, jelikož už vím, že si nechci nechávat problémy jiných jako ty svoje. Jak praví Brumbál v prvním díle Harryho Pottera „Je těžké postavit se nepřátelům, ale ještě těžší je postavit se přátelům“. Tady prakticky člověk má možnost postavit se sám proti sobě a říct si, „hele, ale tohle neděláš dobře a jsi jedinej, kdo tím trpí“. Nebo je možnost to vlastně ignorovat a pokračovat dál, jako že se nic neděje, a že je to vlastně v pořádku. Jenže v posledních letech ať dělám, co dělám, tak se snažím mít na mysli ten dlouhodobý vývoj, zkrátka chci aby věci fungovali v tom větším obrázku. Z toho důvodu je lepší k sobě být upřímný, nebo požádat někoho, aby byl upřímný k nám, pak už je třeba jen posbírat sílu a slyšet pravdu.

Za mě určitě lepší! Já se zeptal kamaráda a pak sám sebe. A koho se zeptáte vy?

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.