Neuplynul ještě ani rok od toho, kdy jsem poprvé stál na letišti směr Asie, konkrétně pak Indonésie a její malebný ostrov Lombok. Už mě čekala Asie podruhé, tentokrát ve Vietnamu. Ačkoliv jsem měl možnost na Lomboku strávit 3 měsíce, Vietnam mě okamžitě okouzlil daleko víc. Nejenom prostředím, kulturou, různými možnostmi, ale především lidmi.
Vzhledem k tomu, že jsem zde byl pracovně na uzavření jednoho mezinárodního projektu, který se soustředil na spolupráci mezi Evropou a Asií, tak to mělo jak své výhody, tak i nevýhody. Vzhledem k pracovní náplni jsem musel zůstat se skupinou, kterou tvořili 4 zástupci evropských zemí a 4 zástupci asijských zemí, jelikož na agendě bylo uzavřít tento projekt a zvážit další možnosti spolupráce. Což se ukázalo být obojím současně, sice se tolik člověk nedostal mezi místní, ale zároveň naše hostitelka byla ředitelka naší partnerské organizace, která věnovala svůj týden života tomu, aby nám udělala náš pobyt, co nejhezčí. To obnášelo několik výletů a společné obědy a večeře ve vietnamském stylu na různých místech, kam nás brali i naše pracovní schůzky.
Naše první pracovní nepracovní kroky nás tak společně zavedly do ekologické vesničky zhruba hodinu a půl od Hanoje, kde se jakoby zastavil čas. Vesnička, ve které přes 60 rodin udržuje tradiční vietnamské zvyky, žijí podle nich své životy, vesnice je podle toho vybudována a zkrátka celá kultura tohoto místa tím dýchá na nově příchozí. Naprosto úchvatné dech beroucí místo, kde jsme strávili pouze dva dny. Další destinací bylo město Hanoj a v něm už poněkud spíše západní pojetí cestovaní, přesunuli jsme se do hotelu. Díky bohu aspoň to byl hotel, který byl ve staré části Hanoje, nedaleko želvího jezera. Tato lokace nám dala možnost prozkoumávat krás Hanoje po vlastních nohou, ačkoliv dopravu je tu opravdu levná, především díky aplikacím, jako Grabshare, díky které si člověk může objednat buď auto, nebo se svézt na motorce. Samozřejmě v Asii všudy přítomná možnost si motorku půjčit.
Dalším zajímavým místem, které jsme navštívili, byly Tančící jeskyně, kde jsme si vyšlápli na vrchol jednoho z útvarů po cestě zvané Red line. Na vrcholu mě přivítala socha draka a já si připadal jak v nějaké asijské bajce, dojem z toho mi kazil snad jen fakt, že jsem tam nebyl sám, ale bylo tam spousta dalších lidí. Vzhledem k tomu, že mám velice rád náročné cesty, tak tohle byla jedna z věcí, která se mě dotkla na duši, jelikož vyšlápnout si okolo 200 schodů ve vedru a neskutečném vlhku, je fakt něco! Dacing caves jsme ještě úplně neopustili, a tak jsme se nechali převést o pár kilometrů dál a projeli jsme si je na lodičkách. Jaké jsou zde poměry, mě šokovalo hned na začátku, jelikož každou loďku měla na starost že, která to vždy odpádlovala maximálně se skupinkou 4 lidí, v loďce byla dvě pádla na víc, ale stejně. Nic méně všechny na to byly velice zvyklé a braly to jako dobrý druh obživy, prostě jiný kraj. Na závěr dne jsme viděli světelnou show „The quintessence of Tonkin“, která vyprávěla autentický vietnamský příběh pomocí světla, tance, speciálních efektů a hudby. Ačkoliv to bylo velice hezké, tak na můj vkus dlouhé a hlavně by si to člověk užil více, kdyby uměl vietnamsky.
Následující dny ubíhali poměrně kvapem a už sebe zase tolik nelišili, především jsme museli uzavřít projekt a pobavit se o další možné spolupráci, přece jen se máme od východu, co učit a stejně tak oni od nás. Takže jsme každý večer trávili v jiné restauraci, abychom poznali, co nejvíce místí kuchyni. Měl jsem jí rád už před příjezdem a po čase stráveném tam jí mám ještě radši. Hanoj ač je velké město, tak nám nabídla velice příjemné zázemí a je jedno jestli to byl hotel, nebo později když jsem zůstával u naší hostitelky v domě, který je určen dobrovolníkům. Zkrátka ne jen město, ale i jeho obyvatelé se zasloužili o příjemný zážitek.
Vzhledem k tomu, že to byla již druhá zkušenost s Asií, tak jsem si nemohl pomoct a srovnávat. Tak jako jiné evropské země, spousta věcí je stejná, ale spousta také úplně jiná. V čem jsem ale shledával velký rozdíl, byla mentalita lidí. Myslím si, že na jednu stranu, když člověk přijede do Asie a je bílé pleti, tak se prostě nevyhne tomu, že z Vás zkouší dostat víc peněz, na druhou stranu se jim zase občas nedivím. Co tu třeba oproti Indonésii bylo jinak, bylo to, že to dělají, ale zdaleka né tak okatě a neženou ty částky do extrému, což je při nakupování daleko příjemnější, člověku to stále dává možnost smlouvat, ale ani není třeba tolik tlačit na cenu. Proč je to tady tak jinak netuším, možná je to tím, že je tu zde velice zakořeněná pokora a respekt.
Celkově mám Asii rád, to prostředí, atmosféru, počasí, lidi a tak něják všechno. V poslední době už jsem se několikrát přistihl, jak přemýšlím nad tím, kdy se tam zase vrátím. Něják se mi tam ten prostší život líbí víc. Oč je větší škoda, že spousta západních firem za vidinou zisku se tam snaží zničit to, co tam mají oni, co jsme tu měli taky a už nemáme. A jestli mi někdo řekne, že je to za účelem zlepšení životní úrovně, tak se mu vysměju, protože to je ta největší lež. A pokud Vás to někoho zaujalo, tak doporučuji se sbalit a vydat se tam na vlastní pěst a ověřit si to, garantuji Vám, že se vrátíte s úplně jiným názorem. Tak pěkné cestování.