V cizím těle

Hodně často začínám svoje úvahy a články slovy, v dnešní době, to proto, že s dobou souvisí spousta věcí. Stejně tak všechno v našem životě souvisí s námi. Minimálně pokud se na to díváme z té fyzické podstaty světa. My jako tělo, jako společenská bytost, jako součást celku a tak něják jakákoliv role, kterou si dokážeme přisoudit. Ale vtip je v tom, že se mnohdy necítíme sami sebou, nebo lépe řečeno, nejsme verzí sama sebe takovou, jakou bychom chtěli být. Důvod? Velice prostý. Společnost! Systém! Výchova! Znovu, každý si za to může dosadit, co chce.

Zvrat nastává v momentě, kdy se na sebe dokážeme podívat, jako na cizího člověka. Totiž to, co mnohdy vidíme u druhých, často nedokážeme vidět sami u sebe. Často jsme to totiž právě my, kdo stojí v cestě našeho zorného pole, našeho vnímání. Hodně podobné je to s prožíváním, někdy daleko víc dokážeme prožívat cizí příběh. Je totiž daleko jednodušší se odosobnit a prožít nebo radit někde, kde není přímo naše vlastní odpovědnost. Ta krása toho, když naše slova, činy a reakce nemají dopad na náš život. Hm? Zní Vám to povědomě?

Tyhle řádky vznikly na základě inspirace filmem, který nese stejný název jako tento článek. V cizím těle a to je oč tu běží. Všichni jsme svým způsobem cizinci v těchto tělech, ale ironicky se dokážeme lépe chovat k těm dalším, než sami k sobě. Například, když někdo prochází těžkým životním obdobím. Jaké jsou naše rady? Nebuď na sebe tak přísný, měl jsi to těžké. Dej si pohov, dopřej si čas. A mnoho dalších pozitivních, podpůrných, utěšujících. A co uděláme sobě? Naprostý opak! Podívej se, do čeho ses to dostal. Takhle pokazit to umíš jenom ty. Tak teď se vzepři a koukej si to vyžrat. Ano, ano, většinou právě se sebou mluvíme jako ti největší hulváti. Bez tolerance a pochopení.

Kdyby člověk měl znát sám sebe jako cizího člověka, jak by se vnímal, co by si řekl, jak moc upřímný by k sobě byl? Jak moc upřímní by k nám byli lidé z našeho okolí, kdyby mluvili o nás, ale nevěděli by, že mluví k nám? Mnohdy vnímáme ostatní v lepším světle než jak by si zasloužili, ale sebe často stavíme do šera, protože přece sebe chvála smrdí. Ale já říkám, že je to blbost, když nemáme rádi sami sebe, tak kdo nás pak má mít rád. Kdo nás pochválí, když jsme se nenaučili přijímat chválu od sebe. Zkrátka to chce se někdy podívat sám na sebe jako na někoho jiného, jako na někoho, koho máme bezpodmínečně rádi. A když už to nejde s tím, mám se rád. Tak před zrcadlem už to půjde.