Hrajeme role

Od rána do večera ať už v kanceláři, nebo doma, hrajeme role. Ačkoliv se někteří z nás nikdy nesetkala s tímto pojetím v počítačových hrách, tak v běžném životě se to dotýká nás všech. Ale otázka zní, co bychom byli, pokud by nebyla žádná role, kterou bychom na sebe vzali. Každý z nás by vyjmenoval asi spoustu rolí, některé, které jsou aktuální, jiné, které známe z naší vlastní minulosti. Na začátek třeba ty nejznámější, matka a otec, syn a dcera, to jsou role, které na sebe bereme díky naší společnosti a její hierarchii. Každý z nás to zná, musíš se chovat tak a tak, aby si byl dobrý syn, či dcera. Jako matka a otec se člověk musí postarat o to, či ono, musí mít takovou či onu odpovědnost. V podstatě je to stejné, jako když si v počítačové hře člověk vytváří postavu. Každá postava má svůj účel, svoje poslaní, má nějákou specializaci. Stejně jako naše role, které jsou nám ve většině případů dány, které si nevybíráme.

Méně už uvažujeme třeba o rolích, do kterých se dostáváme sami, například role kamaráda, nebo role žáka, či cvičence. Každá role má svoje pravidla, v každé z těchto rolí je nějaké chování žádoucí a jiné nežádoucí. Je třeba být poslušné dítě, dobrý kamarád, skvělý otec, či prostě jen excelentní zaměstnanec. Ano, i být zaměstnancem je role a podobně jako v rodinné hierarchii i tady jsou určitá práva a povinnosti, která se váží k úrovni, na které se nalézáme. Každá role má svoje atributy a my jsme odpovědní za jejich plnění. Co už je ale v pojetí denního života rozdílné, je dobrovolnost, jak moc dobrovolně na sebe tyto role přejímáme. Z mého pohledu máme většinu rolí automaticky a nedobrovolně, přesto se jich většina z nás ujme aspoň na nějákou dobu a snaží se plnit očekávání, které s tou danou rolí souvisí.

Velice zajímavou samostatnou skupinou rolí jsou věkové role. To kolik nám je ovlivňuje především to, jaké na nás okolí má požadavky a očekávání. Očekává se nazpět, že my se budeme chovat a reagovat akurátně k věku. Tady bych asi nadhodil jednu z mých nejoblíbenějších hlášek. „Sakra, nevím, jak se mám chovat v tomhle věku, nikdy jsem nebyl ještě tak starý“. A očekávání je fuč! Když se na to totiž člověk podívá takhle, tak jak je možné mít očekávání skrze něco, co nikdo z nás ale absolutně ani trochu nemůže ovlivnit. Toto je ta nejméně dobrovolná role, jelikož se děje bez toho aniž by se o to člověk jakkoliv snažil.

Tudíž bez ohledu jestli si to myslíme, či nemyslíme, tak jsme všichni součástí téhle velké hry. Jsou totiž věci, které se dějí bez ohledu na to, kde ve světě se člověk zrovna nalézá. Ale ve skutečnosti je to na nás, které role budeme hrát. Jestli si na sebe vezmeme oblek Supermana a budeme se snažit všechny zachránit. Nebo se spokojíme s převlekem opilce, který se všemu vyhýbá. Ve skutečnosti, až na ten věk a pohlaví, nám nic není dáno, všechno jsou to rozhodnutí, která jsme učinili, nebo neučinili. Naše role neznamenají naší identitu a to je dobré si uvědomit, že ať na sebe vezmeme, kolik rolí uneseme, tak stejně někde pod tím vším jsme my. A to je ta nejdůležitější role, kterou tady máme. Být sami sebou! Takže až budete stát před něčím, co podle vás musíte, zamyslete se. Třeba to je jen jedna z věcí, ke které jste ještě neřekli svoje.

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.