A ráno se prodírá do našeho vnímání, jako sen, který nás tak dokonale pohltí, že si ho snadno spleteme s realitou. Až když otevřeme oči, tak si uvědomíme, že realita má mnohé podoby a někdy nedokážeme říct, zdali je jen jedna a skutečná. Zda-li jsme se právě probudili, nebo naopak jsme se ponořili do snové říše.
Vzbouzíme a usínáme v životě zas a znova, dokola a dokola. Ovšem procitá znovu a znovu už málo kdo. A někdo neprocitne nikdy. Někdo procitne na chvíli a zase usne. Občas procitneme a ze strachu, co jsme to uzřeli, se zase stáhneme dovnitř. Je to najednou jiný svět, když ho začneme vnímat nejen skrze smysly, které jsou nám propůjčeny skrze naše těla.
Co tedy pak znamená skutečně cit? Pro každý smysl něco jiného. Pro všechny společně, tedy aspoň já to tak vnímám, moment, který dokáže rozechvět naše nitro. Okamžik, při kterém se nám tají dech. Když vnímáme jako bytosti a ne jenom jako těla. Pak můžeme cítit svět a vše, co k němu patří.
Ironie života spočívá v tom, že se snažíme vyvarovat „negativních“ emocí, či pocitů. Ale jsou to právě ty, které nás nejvíce probouzí, které nás dokážou nejvíc zasáhnout. Někteří lidi to dotlačí až na úroveň, že raději necítí nic, tímhle stádiem jsem si také prošel a zpětně musím říct, že je to to nejsmutnější, co můžeme udělat. Cesta z toho vede jen jedna, otevřít se, přiznat si, ze život občas bolí, ale s tím může přijít i to dobré. Když se zavřeme, tak se automaticky uzavíráme všemu špatnému, ale i všemu dobrému.
Když odstraníme vzpomínky na všechno špatné, když přestaneme myslet na to, co by se mohlo pokazit, tak už nezbývá než si hrát, smát se a prožívat jen to, co se zrovna děje. V ten moment začneme procitat k tomu, co je skutečně důležité v životě.
O probuzení toho každý z nás ví mnoho a to svoje. Ovšem pokud se budeme držet termínu procitnutí, tam už si dovedu představit, že to každý vnímá velice jinak. Občas procitáváme, ale přesto necítíme. Otázka zní, proč tomu tak je? Dle mého úsudku se za vším schovává logika. A za logikou strach z neznáma a neznámého.