Je to přesně měsíc, co jsem opouštěl Santiago. Batoh se nezdál těžší než kdy jindy, ale za to moje kroky byly mnohem náročnější. Na téhle zkušenosti je srandovní to, že opustit svůj život v civilizaci je daleko jednodušší, než opustit život na cestách. Když jsem zhruba před 9 měsíci opouštěl Santiago poprvé, tak to ve mně vyvolalo naprosto nečekanou reakci. Jak člověk může brečet skoro celý den kvůli něčemu, co zná měsíc. Tenkrát jsem to nemohl pochopit, proč to ve mně vyvolává tak silné reakce. Dnes už to chápu. Díky té cestě jsem tenkrát poprvé po letech poznal reálnou část sám sebe, bez jakýchkoliv lží a přetvářek jsem se poprvé díval do zrcadla a viděl sebe. A tak se vlastně člověku nestýská po cestě, jako možnosti být sám sebou za všech okolností.
Už je to měsíc a mě se stále daří si udržet to, co jsem našel na své druhé cestě. Pevně doufám, že se mi to podaří neztratit a udržím si to i do budoucna. Ten klid, mír a vnitřní rovnováha, které k člověku přijdou z nenadání, když se začne zbavovat vlastních sebeklamů.
Ale tyto řádky bych chtěl věnovat něčemu jinému, než věcem, které jsem tam našel. Chtěl bych je věnovat cestě, která k tomu všemu vedla. Velkou část téhle pravdy jsem pochopil až těsně před koncem, během posledních pár dní, když jsem se rozhodl za městem Pontevedra ve Španělsku odbočit na takzvanou Varinante Espiritual. Tato cesta má tři etapy, první etapa je Spirituální, což vzhledem ke stoupání je více než hmatatelné, jelikož jsem si sáhl opravdu do hlubin své vůle i nevůle. Druhá etapa se nazývá etapa Kamene a vody, což se v mém případě opět vyplnilo, jelikož mi neskutečně pršelo a cesta je obklopená kameny. Třetí den je tak zvaný převozní, jelikož se tradičně jezdilo lodí do města Padrón, bohužel kvůli počasí v této době ještě lodě nejezdily, a tak mi nezbylo nic jiného než se svést vlakem, jelikož jsem tento úsek pěšky chodit nechtěl.
Vzhledem k tomu, že cesta svatého Jakuba je cesta meče a člověk zde má bojovat se svými vnitřními démony, tak její prodloužená varianta Epiritual toto ještě umocňuje. Během těchto 3 dní jsem pochopil, co to skutečně znamená. Ačkoliv moje první myšlenka byla, že už jsem to jednou šel. Kolik se toho vlastně od první cesty změnilo? A kolik těch démonů v sobě sakra mám? A kolikrát se sem ještě vrátím? Velice znepokojivé myšlenky, které mi pomohly ale nalézt odpověď na celý měsíc. Cesta nikdy nekončí! Stejně tak jako naši démoni nikdy nespí! I když jsme mimo camino, naše cesta stále pokračuje. Bez ohledu na to, jestli se zrovna procházíme Španělskem či Portugalskem, nebo jsme v Čechách, tak cesta stále pokračuje. Je to ale naše volba, která rozhoduje o tom, zda se staneme oběti našich démonů, nebo se jim postavíme čelem v každodenním životě. Jestli chceme být oběťmi nebo lovci.
Musel jsem ujít vzdálenost téměř 1800 km, strávit dva měsíce během jednoho roku na cestách, abych si prožil toto uvědomění. Pochopení nebo znalost nám dá sílu a motivaci se snažit a bojovat s tím, možná každý den a možná je chvíli. Ale je to právě prožitek té znalosti, který nám umožní si najít vnitřní rovnováhu a postavit se tomu čelem v každé sekundě našeho života. Je to místo, kde knížky ani moudra ostatních nepomohou, jen prožitek i když třeba ve formě utrpení je ten nejlepší učitel. A tak vyzývám všechny, kteří si toto řádky přečetli až sem, mějte otevřené oči a srdce na každém kroku. Oči vám pomohou do ničeho nenarazit a srdce vám pomůže najít tu správnou cestu, jak čelit svým démonům.