Svatojakubská cesta: Aneb, co mi dal měsíc o samotě vol. 4

V předešlých článcích jsem popisoval změny, které se týkaly spíše mě samotného. Týkalo se to spíše věcí nehmatatelných než něčeho fyzického, ale nedávno mi došla věc, kterou jsem se začal řídit poměrně hodně už po své první cestě, přesto to nabralo až nečekaných obrátek až po cestě druhé. Jednak jsem tomu dokázal dát jméno a pak jsem tomu dokázal najít místo ve svém životě. To o čem hovořím se nazývá minimalismus. Něco čím se dnes zabývá spousta lidí a hledají cesty, jak to šířit mezi lidi. Jakým způsobem se dá odlehčit přírodě a hlavně jakým způsobem se dá odlehčit nám, jako lidem.

Žijeme v materiálním světě, to bezesporu. Avšak mnohdy už to nejsou naše svobodná rozhodnutí, která vedou ke koupi něčeho. V dnešní době se velice plete pojetí potřebuji  chci.  I v dnešním hektickém světě potřebujeme opravdu málo věcí, bohužel to tak většinou nevypadá. Kupujeme věci z různých důvodů, tím nejhorším je v dnešní době hlavně jeden, to že můžeme. To, že je nám něco dostupné, nebo na to prostě jen máme, se stalo největším motorem konzumního světa. A nejvíc z toho těží samozřejmě firmy, které nás v jednom kole přesvědčují, že jejich výrobek prostě potřebujeme, a že bez něj nemůžeme žít.

Můj minimalismu se začal projevovat velice nenápadně zprvu, a to tak, že jsem zkrátka jen nekupoval nezbytné věci. Za posledních 10 měsíců jsem si koupil asi 6 kusů oblečení a pokaždé jen, když jsem dorazil do cíle své cesty, tedy do Santiaga. Jediný další kus oblečení byly džíny, které jsem si koupil na vystupování, jelikož jsem potřeboval jedny v černé barvě.

Když jsem se vrátil z druhé cesty, tak jsem si najednou uvědomil, kolik věcí vlastním. Začal jsem si klást otázku, kolik z těch věcí skutečně potřebuji. Po zkušenostech z cest, kdy jsem si vystačil se třemi svršky a párem šortek, jsem došel k závěru, že toho mám až moc pro jednoho člověka. Tak začalo zbavování se oblečení, nejdříve jsem nabídl nějáké věci pár známým, a další věci jsem nosil okamžitě na charitu. Proč to bylo najednou tak jednoduché? Zkrátka žijeme v iluzi a připisujeme materiálním věcem emocionální důležitost. Po mé druhé cestě jsem schopen říci, že jsem tenhle pocit ztratil, ačkoliv mám stále zábrany některé věci dát pryč, tak už pro mě nadále ale není rozhodující cena, či vzhled nebo značka. Co mě nyní váže k věcem, je jejich příběh. Proto zastávám i v současné době postoj, že si budu věci kupovat jen při cestování. Tím nejen, že eliminuji počet věcí, které mám, ale zároveň zbytečně neutrácím za věci, které nepotřebuji. Výborný dopad to má zároveň i na místo a pořádek, člověk nemusí uklízet a prát tolik věcí. Navíc to pak člověka nutí kupovat kvalitní věci, namísto chození na každý výprodej v okolí.

Minimalismu se nutně nemusí týkat jen fyzického aspektu našeho života, ale o tom až příště. Tak zkuste otevřít skříň a podívat se, který kus oblečení jste na sobě už neměli aspoň půl roku a darujete ho, někde je někdo, kdo to potřebuje víc, než váš přeplněný šatník.

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.