94 dní na cestě. 94 dní mimo realitu všedních dní. Nejen krok mimo komfortní zónu, ale dokonce několik kroků. Tři měsíce jsem strávil se svojí spřízněnou bytostí v Indonésii. Tři měsíce jsme byli v kompletně jiném prostředí, jiné kultuře a jak se ukázalo i dost podstatně, v jiném časovém pásmu. Vypravili jsme se tam poznat Asii a udělat dobrý skutek v podobě dobrovolnictví. Působili jsme tudíž v odlehlé oblasti Pandan Indah, kde jsme vyučovali v rámci neformálního vzdělávání v anglickém kurzu, který pomáhá jak dětem, tak nezaměstnaným. Samo o sobě to zní poměrně prostě, ale je to daleko více zamotané a spletitější, než by se mohlo na první pohled zdát.
Co je asi první věcí, se kterou se člověk setká, a která ho poměrně zarazí, tak je změna přístupu k lidem. Zatím, co v Evropě musíte o pomoc většinou požádat, tady je vám nabídnuta, ještě než zjistíte, že vlastně potřebujete pomoci. Při přestupu v Singapuru se nám to stalo hned několikrát. Poprvé v metru, kde nám paní bez dotazu poradila, jak si vybrat peníze na metro a zařídit lístek, a přitom stačilo jen stát a vypadat poměrně zmateně. Další pomoc jsme pak dostali několikrát během objevování metra. Celkem překvapivý je i fakt, že hodně lidí tu umí anglicky, což zase neplatí pro Lombok, ale v Singapuru i starší generace většinou uměly základy angličtiny.
Další znatelnou věcí je náboženství. V první řadě je ale nutné říct, že v Indonésii, co ostrov to pomalu jiné náboženství. Budu mluvit jen o těch dvou, které jsme navštívili. Takže Bali, to je ostrov, kde je zhruba 80% populace hinduistického vyznání, zbylých 20% pak tvoří ostatní světová náboženství. Takže při návštěvě Bali na nás bafla kultura hinduistická, spousty chrámů, soch a starých budov, či posvátných míst. Tradiční hinduistické úbory a rituály, které jsou patrné na první pohled, třeba jejich každodenní malé „oběti“, které dávají před domy, u chrámů, obchodů a prakticky asi všude, kde jsou schopní projevit vděk.
Následoval transfer na Lombok, což byl minišok v šoku. Lombok je oproti Bali z 80% muslimský. Tudíž kompletně jiná kultura a zvyky. Asi první největší známkou byly mešity, a to nejen kvůli své velikosti, ale také kvůli tomu, že byly slyšet všude, opravdu všude. Věc, která se nám zprvu zdála nepříjemná, svolávání muslimů na mši, se později jevila jako docela fajn kulisa, která již po 3 měsících člověka ani k ránu už nebudila. Dále pak oblékání, které je zde díky kultuře zase jiné. Z uvolněného Bali jsme totiž přejeli někam, kde ženy chodí povětšinou zahalené, ačkoliv to není pravidlo. Muži nosí sarongy, což vypadá jako sukně a zkrátka je to zase jiný svět najednou.
Všechno se to zprvu zdálo jako sen. Jako, když člověk upadl do dlouhého komatu, ve kterém má svět prostě jiná pravidla. Později se to začalo jevit naprosto obráceně, jako když se člověk probudil ze snu. Prostota tamního života a jeho bohatost na propojení s kulturou a náboženství, je zde asi největším opakem oproti Evropě. Je až fascinující, jak rychle jsme si zvykli na něco, co jsme do té doby ani neznali, a ne jen, že si na to člověk zvykl, ještě to byla velice příjemná změna. Přesto, že vnímání a žití s těmito věcmi kolikrát vyžadovalo to, že člověk musel přehodnotit svoje vnímání a postoje. Určitě to ale nebyla zbytečná věc, jelikož to nabízelo obohatit svoje zkušenosti se světem a životem, možnost se podívat na všechno jinýma očima.
A najednou tři měsíce utekly jako voda a my byli na cestě zpět. Těžké je uvěřit, že po návratu „domů“ měl člověk větší šok, než když odjel do jiné země. Opouštět věci, které člověk znal jen tři měsíce, bylo zvláštní a komplikované. Život se najednou nezdál stejný a vracet se, znamenalo něco opustit. Ale cesta pokračuje dál a za horizont nikdo z nás nevidí, tudíž je potřeba si vzít z minulosti, to co jde a těšit se z přítomnosti. Tudíž bych touto cestou rád sdělil svoje první pocity.