Jaké to je zažít zemětřesení jsem už psal, ale jaké to je vidět důsledky na vlastní oči, tak to je kapitola sama pro sebe. To, že člověk nemůže nic dělat, když se mu roztřese půda pod nohama je nic proti tomu, když se člověk dívá na zborcené domy. Dívat se na neštěstí, před kterým není úniku a jehož prevence je prakticky nemožná, to je opravdu síla, která člověkem pohne, i když se ho přímo netýká.
Po týdnu příprav a sbírání dobrovolných darů v podobě jídla, pití, či finančního obnosu jsme se v sobotu vypravili na korbě auta do končin severního Lomboku. Na korbě jsme vezli několik krabic nudlí, pitné vody a několik desitek kilo rýže. Neměli jsme jednu konkrétní destinaci, ale společně se dvěmi dalšími auty jsme navštívili několik vesnic, kam ještě nedojela oficiální pomoc. Navštívili jsme člověka, který přišel o celý hotel v oblasti hory Rinjany, která je oblíbenou turistickou lokací. A mnoho dalších příběhů, jeden z nejsmutnějších pohledů byl pohled na centrální nemocnici, která byla cela rozpraskaná a částečně i rozpadlá, přestože ještě držela pohromadě na rozdíl od jiných budov v oblasti.
V průběhu 13 hodin na cestě tam a zpět jsme projížděli nejrůznějšími oblastmi, někde se zemětřesení projevilo více, někde méně. Co však bylo k nepřehlédnutí na celé cestě, byla soudržnost místních. V průběhu cesty jsme potkali nespočet dalších aut, které stejně jako my, vezly pomoc do končin, které byly zemětřesením velmi zasaženy. Tady byl naplno vidět duch, který tu vládne mezi místními obyvateli. Když se tu něco stane, tak je celý ostrov, jak jedna velká rodina. Bezohledu na vzdálenost si tu pomáhají lidé, kteří se třeba ještě nikdy neviděli a to vše bez ohledu na víru, či společenské postavení. Zkrátka jeden svět a jedna rodina.
Člověk by čekal zoufalost a bezmoc, jelikož přijít o dům z minuty na minutu není nic pěkného, na místo toho jsem pozoroval spíše smíření a vděk. Vděk za pomoc a vděk za to, že jsou na živu, že je to právě stálo jen ten dům. Duch místních obyvatel mě v tomto velice ohromil, i v takovéto situaci totiž stále dělají to nejlepší, co mohou, a tak se dělí o to málo, co jim zůstalo v rámci lokálních komunit. V takovéhle situaci neexistuje malá, či velká pomoc, existuje pouze pomoc a ta má mnohdy i podobu pár slov, i znalost toho, že v tom nejste sami, může mít hodnotu statisíců.
A tak se tu ráj ostrova Lombok během několika dní proměnil pro mnohé v peklo. Spousta lidí se tu stala oběťmi vlastních domovů a spousta z nich se ze dne na den stala bezdomovci. V takové situaci člověk spatří pravou hodnotou života, která neleží v majetku, či penězích, ale v lidech, které máte okolo, v činech, které je člověk schopen dál šířit, v tom je skutečná hodnota. To je skutečně to, co znamená být člověkem. Patříme všichni k jednomu národu a je hloupost se oddělovat, aspoň tady to lidi vědí, že nezáleží na tom, kde bydlíte, ale jaký jste jako člověk.