Camino de Santiago: Po stopách vlastních stínů

21.2.2018 – Praha

Už to začíná! Check in proveden, posledních pár věcí zařídit, zabalit a připravit se na poslední zdřímnutí před odletem. V procesu balení jsem se ještě vydal nakoupit pár věcí a při procházení nákupním centrem se mi stala zvláštní věc, taková ta, která jasně oznamuje nějákou změnu. Když jsem naposledy před 7 měsíci procházel Santiago, narážel jsem na poutníky, od kterých jsem se najednou cítil oddělený. Bylo to především tím, že oni ještě kráčeli po cestě, a já už jsem měl po. Bylo to jako střetávání dvou světů, sice jsme se navzájem vnímali a zdravili, ale pro mě už to bylo, jako kdyby oni existovali v jiné dimenzi, kam já už nepatřím. Totéž se mi stalo dnes, ale úplně z na druhém konci, tedy na začátku celé cesty. Když jsem míjel lidi v obchodním centru, tak jsem si připadl jako duch, který se na všechno dívá skrze závoj tajemství, kterým mě od zítřka zahalí znovu cesta. Napětí v očekávání! Připadám si jak kluk, který má poprvé políbit děvče, stačí jen jeden krok a není cesty zpět….

22.2.2018

Den 1. Lisabon – Alhandra 33,5 km

Takže první den začal v Lisabonu vyzvednutím credencialu v katedrále na jiho města, coz obnášelo cestu metrem přes celé město. Pak dle domluvy byla společná snídaně se třemi čechy, no a pak už nezbývalo než vydat se na cestu.

Cesta ubíhala vcelku v tempu a pěkně. Hned za Lisabonem jsem narazil na uskladněná auta, kde nebyl polot a slyšel štěkat psa, jak jsem se otočil, abych zkontroloval situaci zase jsem slyšel štěkání. Ovšem protože jsem polohluchej bylo opravdu překvapení, když jsem se otočil a pes stál 5 metrů ode mě. Nejvtipnější na tom ovšem bylo to, že pes se lekl mě víc než já jeho.

Pak jsem postupně odsouval destinaci, kam dojdu, až jsem se dostal do úzkých. Sil už málo, hodin hodně a ještě to byla docela štreka, nic méně jsem díky tomu skončil u bombeiros (hasiči) a spím tu jako jediný poutník. Už jsem viděl celou stanici a za chvíli asi odpadnu.

Jinak Portugalská cesta není tak dobře označená, jako Francouzská, je to docela na trénování oka hledat šipky a značky. Jinak jít to sám ke podstatně jiné,než být celou dobu obklopen poutníky. Dneska jsem nepotkal ani jednoho, tak jsem zvědav, co zítra.

23.2.2018

Den 2. Alhandra – Azambuja 28,1km

Druhý den začínal probuzením na hasičské stanici v 7:30. Rychlá hygiena a šup na cestu. Už začínalo hřát sluníčko ale vzduch byl ještě studený, takže první dvě hodiny ve dvou vrstvách, aby si člověk udržel teplotu a rychlost v kroku.

Prvních několik kilometrů si člověk nemohl přát lepší cestu. Vedle řeky po upravené cestě, kde se krásně koukalo na východ slunce. Cesta byla tak klidná a pohodová, že jsem si myslel, že se nic zvláštního nestane. Až na to,že po hodině a půl čekání na otevření ubytovny se vynořila poutnice. Tak jsme čekali spolu až jsme se vydali zpět do kostela. Tam jsme se zeptali náhodné paní, která nás dovedla až do rukou paní, která nás ubytovala. Takže v Portugalsku jsou fakt vstřícní lidé.

Tím to ale ještě nekončilo, už tu byl Ital, takže jsme utvořili trojici o třech národnostech, kde byl jazyk sice bariérou, ale malou. Opravdu mě fascinuje, jak málo slov člověk potřebuje, aby si rozuměl s cizinci, přesto se občas nedokážeme pochopit ve vlastním jazyce. Zkrátka síla empatie a sdílení.

24.2.2018

Den 3. Azambuja – Santarém 34,4 km
Dnešní den začínal krátkou rozvičkou jógy, což v mém případě znamenalo akorát pozdrav slunce, i tak to bylo příjemné. Po dnešku mi zbývá do 100 km ujít pouze 4 km, což jsem si myslel, že mi zabere spíše 4 dny. Během včerejšího dne jsem se seznámil s italem a němkou. Přičemž ital anglicky moc nemluví ale i tak jsme si dost rozuměli. Nic méně mě na tom spíše fascinovalo, jak suprově fungovalo doruzumívání, když každý procházíme z jiné kultury. Opravdu je něco na tom, že lidé, kteří kráčí po caminu mají něco společného. Řekl bych, že je to určitý přístup k životu.

Dnešní trasa byla jak šitá na přemýšlení. Dlouhé monotónní úseky, které nedávaly člověku žádné rozptýlení. Horší na tom bylo to, že velká část toho se táhla přes vinice, což není zrovna moje oblíbená scenérie. Ovšem největším překvapením bylo stoupání do města Santarém, což po 30 km není to, co člověk chce.

Obecní albergue je ještě v tuto dobu zavřené, tak nebylo zbytí než se ubytovat v hostelu. Celkem pěkné místo až na to, že to vypadá sterilně, chybí tomu ten správný nádech. Bonus je, že v pokojích je teplo, a že mám celý pokoj pro sebe.

25.2.2018

Den 4. Santarém – Arneiro das Milharicas 26km

V 6:45 jsme odcházeli od ubytovny v neočekávaném složení, a to čech, němka a japonka. Asi po 9 kilometrech, kdy už jsme za sebou měli kávu, jsme zjistili, že centrální cesta do Santiaga už se oddělovala v Santarému a my nevyhnutelně kráčíme po cestě do Fátimy. Pro mě to znamenalo nepěkné zjištění, jelikož jsme chtěl Fatimu minout. Nic méně vše se děje z nějakého důvodu a o to víc tady, takže asi do Fátimy mám z nějakého důvodu dojít. Dneska se mi opět potvrdilo, že portugalci jsou přátelští a milí jen protože chtějí a nikoliv za jiným účelem. Nejmilejší překvapení bylo, když nás jeden starý pán bez požádání sám od sebe nasměroval na ubytovnu a ještě mi podal ruku a popřál šťastnou cestu. Portugalsko je opravdu hezké, především dnešní pochod, který uz zahrnoval stoupání a klesání.

26.2.2018

Den 5. Arneiro das Milhacoras – Fátima 42,5 km
Zpočátku by se zdálo, že to bude den jako každý jiný, aspoň přibližně. Ale to jsem se sakra přepočítal. Vyráželi jsme ještě ve složení CZ-GE-JP. Krásný východ slunce a příjemná cesta do začátku. Jak se říká, člověk si má dávat pozor na to, co si přeje. A taky že jo. Den nbeo dva zpět jsem si postesknul po horách a kopcích a ejhle. Hnedle dneska mě totiž cekali dvě údolí. Nahoru a zase dolu a zase nahoru a zase dolu, což by nebylo špatný ale oni to nebyli žádný nízký údolíčka a navíc cesta byla dlouhá. Nic méně přes všechny útrapy nádherná krajina i cesta. Malinkej problém jsem měl dneska se značením, nějakej jeliman totiž strčil značku mezi dvě cesty, no a já si vybral zrovna tu blbou, takže se mi to protáhlo. To by asi nebylo to nejhorší ale dostat se ke kamenolomu, tam kde je podle mapy cesta, bylo nejpříjemnější překvapení. Nezbývalo než to obejít a čekat až se zase dostanu do civilizace. Povedlo se! Ale jak už se dneska ukázalo, nic není jak vypadá a tak byla cesta jeste dlouhá, třeba i kvůli tomu, že dalo práci najít ubytování. Ale ležím v posteli, hlad nemám, tak na co si stěžuju…:)

27.2.2018

Den 6. Fátima – Caxarias 26 km
Tak po včerejším raketovém pochodu jsem si dnes dal takový minisprintík, ačkoliv i tak  jsem šel asi 6-7 hodin. Díky bohu byla dneska cesta milosrdnější a nemusel jsem se škrábat do kopců, ale i tak to žádná rovinka nebyla. Ačkoliv je Fátima posvátné místo, bohužel splnila moje očekávání. Historické centrum, na které je nabaleno komerční okolí. Přesto jsem rád, že jsem Fátimou prošel, aspoň jsem se pozdravil s Šedou dámou (Lady of Fátima). Neštěstí jsem měl dneska na kavárny, dát si kafe a chvíli posedět jsem chtěl asi od 11 hodin, povedlo se mi to však až nekdy ve 3, a to jsem prošel asi 4 vesnice/městečka. S příchodem do města Caxarias jsem šel rovnou k bombeiros, ti mě však neubytovali a tak jsem skončil v malém hostelu, kde mám malý pokoj se sprchou a záchodem. Stačila by jen postel a sprcha ve sdíleném pokoji, ale tohle je taky fajn, taková luxusní samotka, aspoň mám čas na psaní a taky na přemýšlení.

28.2.2018

Den 7. Caxiaris – Anseaño 31 km
První týden na nohách u konce a zitra začne druhý z celekm 4 týdnů, které mám vyhrazené na tento pochod. Co všechno se událo za pouhý týden nejsem schopný popsat. Nejžádanější reflexe dne je nic neodkládat. Vymstila se mi moje nerozhodnost, kdy jsem během cesty zvažoval dvě věci. Koupit si mastičku proti bolesti, jelikož jsem si stále říkal, že to přejde a vložky do bot. Dnes jsem se už odhodlal oba kroky udělat, tak snad zítra bude lépe.

Co jsem tady v Portugalsku, tak jsem zažil poprvé opravdu ošklivo, pršelo, ale to nejhorší jsem proseděl v kavárně, ačkoliv i tak jsem část cesty šel v dešti. Na druhou stranu déšť zase odkryl po cestě sposuty věcí, které jinak k vidění nejsou. Po cestě mě zase vytáčelo značení, jednou jsem si zašel a až ve městě Ansiaño jsem poprvé za celou dobu viděl hezké značení Svatojakubské cesty. Další věcí jsou ubytovny,klasická albergue tu moc nejsou a bombeiros zřejmě mimo sezónu moc fungovat nechtějí, takže zbývají soukromé hostely nebo ubytovny, které suplují jejich roli, ale jsou samozřejmě dražší. Vadí mi na tom spíš to, že pokud je tu i nějaký další poutník, tak ho člověk nemá šanci potkat.

1.3.2018

Den 8. Ansiao – Cernache 34,5 km
Tad druhý týden začal ve znamení deště. Dneska pršelo od rána až někdy do odpoledne, bohužel už to nebyl lehký deštík, ale pěkný déšť. Včera večer jsem si říkal, že by mohlo pršet přes noc a mohlo by se to vypršet. Velice špatné přání! Díky tomu, že takhle pršelo asi větší část noci, tak byly všude po cestě přívaly vody. Někdy to znamenalo, že cesta byla úplně zaplavená. No a já jsem si s tím musel poradit, ideálně tak, any mi zůstaly suché boty. To se mi vcelku dařilo, ale nevydrželo. Nakonec jsem přece jen šlápl do vody a ta mi natekla do boty okolo kotníků, tím pádem jsem část dne strávil v mokrých botách. Na druhou stranu, když jsem vymýšlel kudy a jak se kam dostat, tak jsem si připadal, jak když mi je zase 6 a tohle prostě bezva hra. Dobrá věc byla, že se poměrně osvědčila nouzová a levná verze oblečení do deště, ačkoliv asi by to chtelo něco lepšího na batoh.
Překvapení dne bylo, když jsem se po cestě dočkal i slunce, a hlavně, když nepršelo déle jak 20 minut. Co mi ale vykouzlilo úsměv na rtech, byla ubytovna. První klasické albergue, jak si ho pamatuji z francouzské cesty, škoda jen, že tu jsem sám. Takže si užívám klidu a odpočinku, zítra by mělo být stejné počasí, tak se nechám překvapit.

2.3.2018

Den 9. Cernache – Coimbra 10,5 km
Dnešní den jsem se rozhodl poslechnout svoje tělo! Tudíž jsem se nikam nehnal a šel jsem pouhých 10,5 km do města Coimbra. Zde jsem si našel ubytování a vydal se do místního obchodního centra, abych si koupil nový kabel k telefonu. Měl jsem v plánu koupit i další věci a trochu lépe se dovybavit na současné počasí, ale bohužel jsem je nesehnal, nebo spíše ty konkrétní typy. Posilněn nákupem a jídlem jsem se vydal zpátky do ubytovny, kde na mě čekalo překvapení v podobě dvou poutníků, které už jsem na cestě potkal. Luigi a Teiko dorazili asi 2 hodiny po mě. Pak už následoval jen odpočinek a drobný nákup na večeři. Zítra doufám v lepší počasí a lepší koleno, ačkoliv bych měl jít maximálně 30 km. Docela jsem ale i v pokušení tu jeden den ještě zůstat, prohlédnout si město, a tak si dopřát o den odpočinku víc. Rozhodnutí ale určitě nechám až na ráno.

3.3.2018

Den 10. Coimbra – Mealhada 24,5 km
Dnešní den byl dnem testování, zdali je koleno už v lepší kondici a mám radost, že je. Před odchodem z města jsem se ještě stavil ve zdravotních potřebách a koupil si bandáž na koleno, která mi při cestě pomohla od zatěžování na 100%. Většinu cesty mi přálo počasí a šel jsem téměř bez deště, ačkoliv jsem dvakrát někde seděl pod střechou a čekal. Postupně si uvědomuji tíhu a důležitost samoty, kterou jinak nemáme. V běžném světě se obklopujeme lidmi a věcmi, které nás odvádí od nás samotných, něco, co zde nejde. Každý den ať chci či nechci čelím vzpomínkám, uvědomění a vlastní reflexi. Miluji a nenávidím to zároveň, ale jsem za to vděčný. Občas se v myšlenkách vracím na první cestu a srovnávám, popravdě jsem ještě nenašel snad nic stejného. Možná je to samotou, možná je to cestou, možná je to tím, že jsem se na cestu vydal jiný než jsem byl před první cestou. To co vím jistě je, že o tom chci dál povídat a přednášet, chci o tom psát a chci předávat, co se tu sám učím. Ano, vzdělávání cestováním.

Atra esterni‘ ono thelduin
Mor‘ rana li’fa unin hjarta onr
Un du evari’nya ono varda

4.3.2018

Den 11. Mealhada – Agueda 23,5 km
Chůze v pomalejším tempu pokračuje a noha se lepší. Dnes byl po dlouhé době den, který začínal se sluncem na obzoru, žádný mrak a modrá obloha. Kéž by to tak bylo dál. Šlo se mi dnes velice příjemně až na to, že mě dnes provázela pouze industriální část měst. Párkrát jsem prošel vesnicí, ale o přírodě opravdu mluvit nemůžu. Tím pádem to byl den jak stvořený na přemýšlení. Včera večer jsem byl poprvé schopný si sednou a začít si sepisovat věci. Poznámky na další články, k sobě a hlavně knížce, kterou bych chtěl na základě první i druhé cesty sepsat. Opravdu včera to prostě najednou šlo a ani jsem si s tím nemusel tolik lámat hlavu. Začínám si pomalu uvědomovat, jak se ponořuji sám do sebe víc a víc, snad je to možná i tím, že jsem většinu času sám. Stále mě napadají nové a nové věci, které chci po návratu realizovat. A hlavně mi to nepřijde nereálné nebo směšné, co považuji ale za stěžejní, nepotřebuji se na to dívat očima druhých a hodnotit to. Zkrátka někoho to nadchne a někoho ne, to už je hold úděl života a nemá cenu se tím trápit. Tak si to vemte k srdci, jako jsem si to vzal já.

5.3.2018

Den 12. Agueda – Pinheira da Bemposta 27,5 km
Dnešní ráno sice za deště, ale s lepšími vyhlídkami než předešlé dny, což se začalo plnit hned. Nejen, že jsem hned z kraje šel bez deště, ale ještě k tomu v průběhu dne svítilo sluníčko. Dnešek byl náhradou za včerejšek, kdy jsem většinu cesty šel v přírodě, až na pár úseků vesniceni, nebo podél silnice. V poslední fázi cesty se mi šlo tka dobře, že jsem přešel ubytování asi o kilometr a musel jsem se vracet. To, kde dnes budu spát mě velice pobavilo. Láska se prostě nezapře, a tak dneska spím na jevišti v divadle. Je to jasný, prostě tam patřím. Škoda jen, že nebudou diváci, když mám celé jeviště pro sebe. Zítra buď Porto nebo jeho předměstí, spíš se mi chce takovým městě projít. Fátima mě zklamala, myslím že jiné turisticky oblíbené město nebude výjimkou.

Jinak mě dnes pobavil proces ubytování se. Paní neuměla ani slovo anglicky a já portugalsky umím akorát poděkovat, a že nerozumím. Přesto jsem se skvěle domluvili, já „věděl“ co mi říká a ona zase pochopila na co se ptám. To je tak, když empatie a schopnost porozumět suplují potřebu jazyka.

 6.3.2018

Den 13. Pinheira da Bemposta – Grijó 35,5 km
Znáte to, jak si něco naplánujte a ono je to pak jinak! Tak takhle jsem si dnes plánoval 29 km, a ejhle ono zo bylo o něco víc. Dnes jsem šel bez podpory a noha dobrý, co stálo ale za zprd byla cesta. Celou dobu jsem se vymotával z jedné městské části, abych přišel do další. Tak jsem dnes chodil jak za bludným kořenem mezi obytnými zónami a centry městeček, v jeden moment jsem dokonce míjel nákupní centrum. To už je asi bohužel cena za to, že se blížím Portu. Původně jsem chtěl v Portu strávit jeden den, ale mám chuť spíš na přírodu a nejsem zvědav na davy turistů. Druhá věc je, že od zítřka začne jednodušší a populárnější camino z Porta a s ním asi mnoho poutníků. Vzhledem k tomu, že jsem si poměrně zvykl na samotu, se mi o ní teď nechce dělit, ironicky jsem si na začátku ale společnost přál. Na druhou stranu člověk tady dostane to, co potřebuje a ne to, co chce. Takže se nechám překvapit. Ještě malé prohlédnutí za včerejškem, které už jsem tam nestihl zahrnout, jelikož se to stalo po napsání. Paní, která mě ubytovala v sále divadla přišla ještě s kolegyní, která uměla trochu anglicky. Přinesly mi svačinu na druhý den, s tím, že mi tam dali matraci, deku a ručník. Musím říct, že mě to opravdu dojalo, a tak jsem jim tam ráno kromě klíče nechal děkovný dopis s básní a s kontaktem, kdyby se někdy vydaly do Prahy. Tahle empatie je tu neskutečně nakažlivá.

7.3.2018

Den 14. Grijó – Labruga 38,2 km
Ráno začalo v malebném albergue asi 13 km před Portem. Na cestu jsem si nemohl přát lepší počasí, svítilo sluníčko ale nebylo horko. Překvapivě takhle těsně před Portem byla cesta velice hezká, dokonce jsem část šel přírodou, která propojovala předměstské části, kde jdem dělal jednu fotku za druhou. Porto jsem se už ráno rozhodl, že projdu. Teď, stejně jako na Francouzské cestě, raději se velkým městům vyhýbám. Není zde moc o co stát, turisti a mraky lidí. Z Porta jsem se motal mimo camino, a když jsem se na něj zase napojil, bylo to kousek od moře. Při příchodu k pobřeží to se mnou jaksi pohnulo, ta svoboda, ten otevřený prosto. No bylo to nádherné, těším se na východ slunce. Skončil jsem nakonec v malebném albergue spolu s dalšími 5 poutníky, tím se i vyplnilo moje očekávání, ale nevypadá to, že někoho z nich uvidím i další dny.

8.3.2018

Den 15. Labruga – Marinhas 37,9 km
Tak se mi to zase nepovedlo. Zkrátka to mám asi v povaze stále chodit. Od rána jsem sice věděl, že bych měl jít přes 30 km, ale mělo to být cca 32 km. Však až během cesty jsem zjistil, že ono albergue se nalézá až v dalším městě, což spadá ale do oblasti Esponsendo, takže pár km na víc. Včera jsem v albergue potkal stejný počet poutníků, co za uplynulých 14 dní. Byl to nezvyk být mezi tolika lidma, 4 němky a korejec s korejkou. S jednou z němek jsem se dal ráno do hovoru a vedly jí sem hodně podobné věci jako mě na moje první camino. Bylo celkem příjemné zase s někým něco sdílet a nejen si sám se sebou argumentovat v hlavě. Od Vila de Conde jsem ale už šel zase sám. Počasí odráželo mojí náladu a rozpoložení. Byla oblačno, občas pršelo a nad oceánem se válela mlha. Dost nekreativní den, takový spíš nabručený. Doteď si nějak nemůžu srovnat jestli bych dál šel aspoň část s někým, nebo stále sám. Završení dne bylo nakonec velice vtipné, mám celé albergue pro sebe, jeden obří barák a jsem tu sám. Ještě ke všemu mám od něj klíče, ale musí tu to být super,když je plno. Je to tu neskutečně pěkně zařízené. A beztak mě stačí akorát postel.

9.3.2018

Den 16. Marhinas – Carreço 31 km
Probouzet se ráno sám v obří ubytovně je nicmoc. Sice nepršelo ale bylo všude zataženo. Zjistil jsem dneska, že plánovat umím ale můj problém je, že se pak nedržím plánu. Záměr dneška byl dojít do Viana do Castelo, takže dneska spím v albergue v Carreço. Zase jsem poslechl své vnitřní dítě a dobře jsem udělal. Ačkoliv mě to stálo o 2 hodiny chůze víc, definitivně to stálo za to. To mi potvrdilo, že je potřeba poslouchat svůj vnitřní hlas, logika by zůstala ve Vianě, protože takový byl plán, ale srdce poručilo a jsem tu. Musím si tohle zapamatovat, jelikož jsem skončil v nádherném albergue na úbočí kopce. Jediný problém je, že začala bouřka a vypadla elektřina v celé vesnici. Všechno má ale své kouzlo, sedět u stolu při svíčkách a psát tyhle řádky třeba, tak to mi dává hodně smsl. Pokud by měla pouť splnit pouze to, že se člověk dostane blíž sám k sobě, tak tohle za to považuji.

10.3.2018

Den 17. Carreço – Mougas 40,5 km
Deštivé ráno doprovázené bouřkou neslibovalo nic hezkého, avšak když jsem vyšel na cestu, tak naspadla ani kapka. To se drželo celý, aspoň na území Portjugalska. Ve 14:00 jsem nasedl na trajekt a vyrazil jsem do Španělska. Na pobřeží to foukalo až k nevíře, byl jsem rád, že jsem se ještě před nasednutím na trajekt oblékl. Po příjezdu se zvedl ještě vítr a se mnou to při odchodu z mola cloumalo, jak kdybych měl odletnout. To bylo poprvé, co jsem si přál být spíš ve vnitrozemí. Už si připadám, že se opakuju ale plánování je prostě pro další, mě to nejde. Dnes jsem si dal širší plán, zkrátka jen dojít dál než do A Guardy, povedlo se. Takže se dá říct, že celkem úspěšné, ale když jsem došel do města Oia, kde jsem se chtěl ubytovat, tak jsem zjistil, že tam není kde. I místní informacena plakátu oznamovali, že nejbližší albergue je dalších 7 km. No, nezbývalo než nahodit tempo a jít, už bylo po 17:00 a začínalo se pomalu stmívat. Díky bohu tady to albergue bylo a bylo otevřené, takže jsem našel střechu nad hlavu pro dnešní noc. Po cestě už jsem  si hledal místo, kam bych si lehl, kdyby tady bylo zavřeno. Pozitivní na tom bylo, ze jsem zase viděl rozbouřené moře po západu slunce, což byl neobvyklý pohled. Zkrátka něco za něco, což mi dneska připomnělo to, o čem jsem začal psát ale nikdy to nepatřilo slunce světa. Chození za vlastní hrnice,které je důležité nejen pro to, že nám pomáhá naše hranice objevovat, ale i proto, že díky tomu objevujeme věci, které by nám jinak zůstaly skryté.

11.3.2018

Den 18. Mougás – San Pedro da Ramallosa 21,3 km
Tak po několika dnech slibů se mi konečně podařilo si udělat krátký den. Pravda je, že mi byl i nasazen brouk do hlavy, takže to celé nebylo úplně moje rozhodnutí. Nic méně jsem konečně jeden den došel dřív než v 17:00 a šel méně než 30 km. Možná spíš to bych měl považovat za úspěch, než to, že jsem ušel 40 km. Přesto že jsem se do Španělska těšil, a po prvotním šoku už jsem neměl problém s vyjadřováním, tak ale musím konstatovat, že mi Portugalsko chybí. Ačkoliv mentalita je tu jiná než v čechách, už to není takové, přece jenom s porovnáním oproti portugalcům jsou španělé takoví studenější. Je to vidět třeba jen na ulici, kdy už vás každý nepozdravý. Chybí mi to. Ale na druhou stranu mám zase španělské pivo, které mám rád, takže si tolik stěžovat nemůžu. Počasí tady na pobřeží he velice zrádné, v jednu chvíli pofukuje a ke jen pod mrakem, a v další chvíli má člověk co dělat se udržet na místě a spustí se průtrž mračen. Už jen kvůli větru jsem dnes chodil v plné výbavě proti dešti, jelikož od moře je opravdu chladný vítr. Zítra budu pokračovat zase více do vnitrozemí, tak snad bude větru méně.

12.3.2018

Den 19. San Pedro da Ramallosa – Redondela 36,2 km
Vstávat a cvičit, tak to ne! Sice po krátkém dni ale přesto se úplně dohromady dám tak až někdy zpět v Praze. Vyrážel jsem za sluníčka, ačkoliv to dlouho nevydrželo, naštěstí nepršelo dlouho a sluníčko se vrátilo. Dnes jsem si dokonce dovolil jít jen v kraťasech a mikině, kterou jsem si nesčetněkrát svlékl a oblékl, jak jsem přecházel mezi sluncem a stínem. Nejhorší byl zase pochod přes město Vigo, velké město, moc lidí, moc aut, a ještě jsem na jedné křižovatce hledal asi 10 minut směr dál. Když pominu tohle, tak mě dnešní cesta zase nezklamala, hned od rána mě vedla mimo Ramallosu do přírody a tak to bylo povětšinu dne. V Redondele, kde se potkávají dvě cesty, je tolik poutníků, kolik jsem id začátku neviděl. Naštěstí se můžu tiše stranit, psát a popíjet víno. Jinak už pár dní mě napadá jedna věc každé ráno. Já jsem bezdomovec! Opravdu,jelikož nikdy netuším jestli budu mít střechu nad hlavou, ale spíš mě to baví než stresuje. Do toho jsem ráno narazil na citát od Charlse Bukowskiho, který to dokonale vystihl. „Čím méně jsem potřeboval, tím lépe jsem se cítil.“

13.3.2018

Den 20. Redondela – Armenteira 41,3 km
Dneska jsem byl ráno probuzen. Ačkoliv jsem si občas říkal, že by bylo fajn nebýt úplně sám, tak po včerejšku a dnešku mě to přešlo. V albergue v Redondele jsem potkal poutníky, kteří jdou buď z Porta nebo z Tui. Někteří při vstávání příšerně neohleduplní vůči ostatním, takže jsem vstával o hodinu dřív. Sice je tato etapa jen do Ponzevedry ale vzhledem k tomu, že jsem se tam dostal brzo pokračoval jsem dál. Ono se na spaní vždycky něco najde. Tak jsem si dal další celou etapu. Vypravil jsem se na variantu cesty zvané Espiritual a je to fakt síla, testuje ducha na každém kroku, ale stejně jako u předešlých rozhodnutí jít dál jsem byl odměněn krásným výhledem při západu slunce. Ačkoliv si to vybralo svou daň na nohách, tak se mi šlo krásně, věděl jsem kam chci dojít a zbytek zařídila příroda okolo, aby se mi šlo dobře. Opravdu i malé věci dokáží udělat radost, třeba jako trocha mrkve na cestu. Jinak moudro dne je, že závist je negativní energie otočenà dovnitř, proto člověk musí obrátit svou pozornost ven.

14.3.2018

Den 21. Armenteira – Padrón 24,5 km
Po dlouhém dni přišel krátký den, aspoň tedy na mé poměry. Bohužel nezačal nějak zvlášť hezky. Déšť a vítr. Ačkoliv se tato část cesty Espiritual nazývá cesta vody a kamene, tak jsem si užil hlavně tu vodu v podobě deště. A to tak, že jsem měl po zhruba dvou kilometrech bazén v obou botách, pak se mi to podařilo trochu vysušit, ale jen na kratko, jelikož v 5 minutové přeháňce jsem znovu promokl, zatím co jsem se koukal před sebe na absolutně modrou oblohu. Jaká to ironie života. Nicméně dorazil jsem do města Vilanova de Arousa, odkud se poslední část do Padrónu jezdí lodí,ale ta začíná jezdit až za 10 dní, tak jsem jel autobusem, abych už zitra stihl Santiago a měl co nejvíc času si projít a užít část za Santiagem. Lekce dneška je, ať se děje cokoliv nezapomeň se posouvat v před aneb bezohledu na to jak si věci plánujeme je potřeba se soustředit na činnost.

15.3.2018

Den 22. Padrón – Santiago 25 km
Ráno s největším počtem lidí za celé tři týdny. Vím, že pro mnohé je to úspěch stejně tak jako pro mě, ale štve mě neomalenost lidí, kteří jsou na nohách pár dní. Což je velice dobře poznat, jelikož nikdo, kdo už je na cestě dlouho nemá sílu vysedávat do půl noci a bavit se a popíjet. Od té pětice to bylo opravdu netaktní vůči ostatním. Ale jako ve společnosti i tady mezi poutníky se najdou tací, kteří tam svým charakterem prostě nezapadají. Pochod do Santiaga byl velice nostalgický už od předešlého dne, když jsem koukal na kopce, které zdobí tuto krajinu a říkal jsem si, jo tady to znám. Pochod byl přerušovaný kvuli dešti, občas jsem.se radeji někam schoval, třeba zrovna na snídani. Společnost jsem vyhledával, stále spíše naopak jsem se od lidí snažil utíkat a nezabředávat do konverzace. Čas v Santiagu byl velmi krátký, vyzvedl jsem si osvědčení a vyrazil jsem na cestu do Muxii.
_________________________________________________

Den 22. Santiago – Muxia
Každý pochod je jiný, stejně tak jako každý život, i proto si tahle část zaslouží být oddělena od té první, jako nová epizoda. Na tuhle cestu jsem se už jednou vydal, za daleko teplejšího počasí a se společností dvou úžasných lidí, které jsem poznal po cestě. Vyrazil jsem hned jak to šlo, předpověď slibovala 2 hodiny polojasno, ideální na 5 – 10km, které mě dělily od ubytování mimo Santiago. Ale začalo pršet ani ne po hodině. Nejdřív jsem.byl v klidu, pak už jsem začal nadávat, i protože jsem měl stále mokré boty. Pak mi to najednou došlo, to počasí to vůbec nezajímá a ono to ani nedělá kvůli tomu, aby mě naštvalo. V momentě, kdy jsem si to uvědomil, tak jsem byl najednou tak svobodný od toho hněvu, že jsem se rozchechtal na celé kolo, shodil jsem kapucu od pláštěnky a užíval si ten déšť. Člověk to může milionkrát slyšet nebo číst ale to je ničemu platné, musí si to uvědomit, v uvědomění a nikoliv ve znalosti je síla. Další překvápko mě čekalo u albergue, které mělo být od 1.3.  otevřené. A že prý není, že musím dalších 10 km do Negreiry, tak jsem.se usmál a šel, skutečnost mi vylepšovaly vzpomínky na posledně, stačilo vidět místo a vybavila se mi scéna i s dialogem. Prostě nádhera. A teď sedím v albergue v Negreiře usměvavý i když unavený a říkám si, jak je důležité tvrdohlavě nelpět na věcech. Jak už jsem psal každé přijetí má svou odměnu, moje byla západ slunce nahoře, a ještě po pěkně dlouhé době. Nic z toho by nebylo, kdbych bezpečně zůstal v Santiagu nebo na předpokládaném místě za Santiagem. Život je zkrátka hra, tak si pojďme hrát.

16.3.2018

Den 23. Negreira – Olveiroa 32,2 km
Ráno jak bych si ho snad abi nevymyslel. V albergue bylo dokonco až moc teplo, ale to nejlepší bylo, že jsem se na cestu vydal v pravý čas a perfektně jsem tak mohl vidět východ slunce. Euforie ze včerejška pokračuje, ačkoliv dnes už nebylo tolik míst s výraznými vzpomínkami. Nic méně po předešlých 47 km byly nohy docela rychle unavené, takže to dneska na rekordy nebylo, ale vyšlo to tak, abych zítra mohl v pohodě buď na Finisterru nebo na Muxiu, ještě jsem se nerozhodl, co zvolím první. Okolnostem už jsem se naprosto odevzdal, dneska jsem dokonce zažil 3x kroupy a vím, že to bude znít asi divně ale dnes tu byla opravdu zima, bylo 9°. Ale bude se zase oteplovat, což zní taky velice vtipně. Stále se rozmýšlím, zdali jit vubec na konec světa, když už jsem tam jednou byl, spíše me nostalgicky táhne město Cee a pláž za ním. Tak uvidíme, ono to nějak bude.

17.3.2018

Den 24. Olveiroa – Muxia 30,3 km
Dneska jsem vstával v albergue, kde jsem před tím v životě nebyl, a přesto bych odpřísáhnul, že už jsem tam byl. Stejně tak i na místě, kde spím dnes, přesto dokonce tady jsem nebyl ani na 30 km blízko, je to velice zvláštní pocit. Den byl dneska velice slunečný, poslední 3 km se sice o mě pokoušel déšť, ale už jsem byl tak v klidu, že jsem se ani neobtěžoval vytáhnou pláštěnku. Dorazil jsem na místo zvané Muxia, pro některé posvátné místo, pro mě minimálně velice zajímavé. Už jen třeba skutečnost, že zdejší kostel je hned u moře, vytváří fantastickou podívanou. Co se mi tu líbí je, že i když je tu hezky, tak to tu neni komerční. Klídek a do albergy člověk slyší zvuk vln tříštících se o skály. Doufám v pěkné počasí hned od rána a krásný východ slunce na pobřeží.

18.3.2018

Den 25. Muxia – Fisterra 28 km
Předzvěst hezkého dne se vyplnila a tak jsem se na cestu vypravil po krátkém ranním dešti za doprovodu vycházejícího slunce. Čekala mě poměrně krátká cesta, na kterou jsem se vybavil bagetou se sýrem a prosciutem, jelikož je tu dnes vše zavřené. Cesta mezi dvěma městy je vcelku jen přírodou, na cestě je pár vesnic ale žádné město, a tak je to velice poklidný pochod. Sice se o mě dvakrát pokoušel déšť ale už jsem tak zvyklý, že jsem se jen někde zastavil a počkal až přejde, než abych vytahoval pláštěnku a oblékal se. Fisterra je krásné místo, které dostává své přezdívce konec světa, a tak jsem se vydal podívat se na západ slunce, který člověk jen tak neuvidí. Ten klid a ta síla okamžiku, kdy člověk sedí tak blízko vlnám, jak jen si dovolí a poslouchá zvuk rozbíjejících se vln. To zkrátka člověk musí zažít, to se nedá popsat. Jinak po dnešku mě čeká už jen cesta zpět, takže jsem si dneškem odbyl svou metaforickou smrt. Teď by bylo na místě si to projít celé zpět, aby člověk pochopil rozsah všeho, co se tu událo. „Žít je nejvzácnější věc na světě. Většina lidí jen existuje“ Oscar Wilde

19.3.2018

Den 26. Fisterra – Olveiroa 32 km
Zpátky v čase. Život pozpátku. Nebo nevím, jak to nazvat. Teď se za celou cestu skutečně vydávám už do míst, která jsem prošel. V momentě, kdy jsem dnes minul rozcestník, který rozděluje cestu na Muxiu a Fisterru, tak jsem se dostal zpátky na vlastní stopy. Pochopil jsem jedno dnes od rána. Význam šipek na cestě je ten, že poutníkům udávají směr, jsou pro ně defakto průvodce. Na cestě zpět by je člověk neměl potřebovat, měl by být na tolik zžit sám se sebou, že by mu měla posloužit intuice a vnitřní hlas. Aspoň tak si myslím, že to svatý Jakub zamýšlel. Toto uvědomění navazuje ještě na jedno, které jsem udělal před pár dny. Přemýšlel jsem o rozdílu mezi lidmi, kteří nám tu po sobě něco zanechali a tak zvanými velikány dnešní doby, kteří jsou spíše jen tretkou na stojanu. Třeba v případě této cesty. Myslím si, že si svatý Jakub uvědomoval, že se lidé začnou vzdalovat sami od sebe, že je začne pohlcovat svět, že se všechno bude zrychlovat. Tak nám tu zanechal zprávu a prostředek. „Jdi a vrať se sám k sobě, přemýšlej, kdo jsi.“ Aneb pouť člověk nikdy nesmí vykonávat jen tělem ale zároveň i svým srdcem.

20.3.2018

27. Den. Olveiroa – Negreira 30,7 km
Probouzet se znovu na známém místě zavánělo rutinou, aspoň tady na cestě. Nechtělo se mi nikam. Při pohledu na první šipky po ránu jsem měl chuť se vydat zase na cestu na Fisterru nebo snad přes Santiago na Francés pozpátku. Zkrátka jít dál. Poslední dva dny mi opravdu připomínají smuteční pochod, možná, že ta přirovnání ve fázích cesty mají do sebe víc, než by se na první pohled zdálo. Je to jak jít sobě na pohřeb, přesto, že už je konec, stejně tam člověk nechce dojít. Chvílemi už si zase začínám připadat jako duch mezi poutníky. Zítra mě čeká poslední den před odletem a nevím co mám cítit a co si mám myslet, všechno se to mísí do sebe. Na jednu stranu se mi chce se vrátit a na druhou stranu vůbec. Nevím jestli je to jako vracet se ze snu do reality nebo z reality do noční můry. Ale všechno má svoji světlou stránku, asi stačí být dostatečně trpělivý. A když zanevřeme na naší společnost my, tak kdo tam pak zůstane, aby něco změnil. Takže asi se zpět přece jen těším.

21.3.2018

28. Den. Negreira – Santiago 24,5 km

Poslední pochod. Přesto, že už sedím doma v Praze, stále jen těžko hledám slova pro tento poslední den. Od doby, co jsem opustil Fisterru a vydal se směrem k Santiagu, byly pro mě mé pocity spíše čímsi plochým. Jako kdyby spíš nebyly, místo toho jsem hodně vnímal drobné věci v podobě malých radostí, jako východ slunce, ačkoliv jsem mrznul, nebo rozhovor s místním Španělem v anglicko-španělském rozhovoru, a další drobnosti, které se ten den staly. Návštěva katedrály je asi povinností, když už tam člověk dojde, ale vzhledem k tomu, že jsem jí před 9 měsíci zažil v opravdu úžasné atmosféře, tahle mi přišla jen slabým odvarem, a tak jsem odešel v průběhu pryč. Sice jsem mezi městy našel necelých 25 km ale po Santiagu jsem nachodil ještě skoro dalších 12 km, bylo to i tím, že jsem nechtěl zůstávat v centru, ale našel jsem si albergue pěkně na  okraji, dokonce na camino Francés, tak jsem si trochu víc zavzpomínal. Dokonce mě chvíli popadla neskutečná touha jít, jít dál pozpátku po camino Francés do Saint-Jean-Pied-de-Port, ale už trochu volaly povinnosti, ale pokud by to nebyly takové, že bych se na ně těšil, asi bych se ještě nevrátil. Tento pochod určitě nebyl posledním, ačkoliv nevím, kam mě život zavane příště. Pro Ty, kteří mé kroky sledovali, tak určitě bude ještě samostatný článek o celé cestě, kterou považuji kompletně odlišnou od Camino Francés. Určitě budou zase nějáké přednášky a povídání, a chtěl bych udělat i výstavu nebo vernisáž fotek z obou svých cest, takže sledujte stránky, určitě se to tam objeví. A v poslední řadě děkuji Vám za Váš zájem a tím i za energii, kterou jste mi tím dávali, jak pro chození, tak pro psaní. Díky a buen camino.