Jít z bodu A do bodu B přes cizí zem přece jen slibuje, že člověk potkává další lidi, minimálně domorodý lid, který v té oblasti žije. Takže ta samota je vlastně silné slovo, ale ve skutečnosti je to pravda. Stále nemáte nikoho, kdo může do vašeho vnitřního světa, nikdo z těch lidí vás nezná, a tak vám nemohou ani říct nic, co by se vás jakkoliv dotklo. Ať už je to měsíc nebo více či méně, tak člověk tráví většinu času prakticky na okraji společnosti, kudy jdete, tak patříte jen do jedné sociální skupiny. Patříte mezi poutníky, a když tam žádní nejsou, tak je člověk sám sobě skupinou. V prvních dnech jsem vnímal lidi ještě hodně čerstvě pro to, co jsou. Tohle je prodavačka, tahle zase servírka, důchodce, co venčí psa a zkrátka člověk si řadí lidi do společnosti, tak jak jí zná.
Po čase ale tohle pomine. Najednou se ze servírky stane ta milá paní, která se vás na něco zeptá u snídaně. A já jsem cítil a vnímal větší napojení na úplně neznámého člověka. Z důchodce co venčí psa se stane ten, jež vám ušetřil kus cesty protože vám prozradil, že na vaší cestě je nově plot. Z ničeho nic si člověk uvědomí, že lidi nevnímá pouze očima a ušima, ale že je vnímá celkově jako bytosti. Najednou jsem zjistil, že lidi nevnímám jen skrze jejich zařazení do společnosti, ale jako někoho, kdo mi byl dán na cestu. Už to nejsou lidi, kteří dělají svojí práci, ale dělají i něco pro mne. Třeba jen tím, že mi naservírují kafe a jako pozornost mi přidají dvě sušenky.
Tento jev bych popsal jako empatii. A člověku se najednou tato schopnost přirozeně rozvíjí. Odpovědět na otázku proč tomu tak je, není těžké. Je to přirozeně díky tomu, že jsem nebyl zatížen vytvářením soudů a úsudků, že jsem neměl potřebu kategorizovat. Protože jak má člověk kategorizovat, když nikam nepatří. Když člověk nikam nepatří, tak se vše stává daleko osobnějším. Všechno se odehrává mezi jedním a druhým člověkem. A tak jsem objevil něco úžasného.
Jazyk empatie. Jak jsem ho objevil je velice veselá příhoda. Když jsem opouštěl ubytovnu ve městě Agueda, tak jsem věděl, že někde okolo 30 km je další ubytování. Vzhledem k mojí schopnosti věci moc neplánovat jsem ho ale přešel, nic méně mělo tam být ještě jedno ve městě Pinheira da Bemposta. To jsem sice přešel také ale asi jen o 1,5 km, další mělo být pak asi po 10 km, takže jsem se rozhodl vrátit se. Čekalo mě zajímavé překvapení, jelikož jsem našel městskou budovu, komunitní centrum nebo tak něco. Paní, která tam zrovna byla, byla Portugalka, která neuměla ani slovo anglicky a španělština jí taky zrovna moc neříkala. Ačkoliv já si španělsky umím objednat maximálně tak kafe a zeptat se na cestu. Tak započal nejzvláštnější a nejvíce emocionální rozhovor, který jsem za celou cestu měl. Oba jsme mluvili jiným jazykem, přesto nás silně spojovali dvě věci. Ona mi chtěla pomoct, jelikož na ubytovávání poutníků zařízení byli a já jsem chtěl být ubytován, abych měl kde spát. Tento prostý fakt už nás spojoval natolik, že porozumění bylo nevyhnutelné. Důležitou roli pro domluvu hrála gesta, mimika, gestikulace a energie, která mezi námi byla. Nemyslím tím, že jsme se tam domlouvali jako opice hrubými gesty. Oba jsme mluvili ale najednou slovům dávali daleko větší význam gesta a intonace, protože jsem si je nedokázal přeložit, ale přesto jsem jejich význam chápal.
A tak se stalo, že jsem byl ubytován v místním divadélku a spal jsem na jevišti. Naprosto úžasné zakončení dne, když ještě zvážím, že divadlo naprosto miluji, jen těžko bych si vybral lepší místo. Zakončení tohoto dne ve mě zanechalo veliký dojem, jelikož jsem si porozuměl s člověkem, se kterým jsme nesdíleli jazyk. Takhle jsem objevil, že jazyk empatie je daleko silnější než prostá znalost slov v cizím jazyce. Tak příště až si tady v Čechách nebudete s někým rozumět, zkuste se otevřít a uvidíte jakou změnu to přinese.