Je to rok! Je to rok od toho, kdy jsem se chystal zpět do rodné domoviny po měsíci na své druhé Svatojakubské cestě. Cestu, kterou jsem šel z Lisabonu do Santiaga 21 dní a po té jsem se týden toulal na „konec světa“ a Muxiu. Člověk by asi chození okolo 35 km denně nenazval dovolenou, já si však lámu hlavu s tím, kdy mě cesta zase zavolá. Můj věrný přítel, učitel a někdy i nepřítel. Cesta, kterou prošlo a projde nespočet duší před i po mě. Ačkoliv se od té doby stalo hodně věcí, navštívil jsem mnohá místa a mnohé země, tak v srdci stále nosím kousek camina, té oné a jediné cesty, která spojuje všechny, kdo po ní putují napříč časem i místem. Její jednoduchost a krása je mi inspirací každý den, z lekcí, které jsem se tam naučil čerpám pro svou práci. Osvobození a čistotu, kterou jsem tam našel, je však těžké praktikovat v každodenním životě.
Na cestě mě čekalo spoustu nečekaného, spoustu věcí, které jsem si nedokázal představit, věci, u kterých mě nenapadlo, že by se mě mohly dotknout. Obzvlášť, když člověk putuje Portugalskem v období února a března, kdy to připomínalo spíše deštivou a pošmurnou Anglii. Kolikrát mi samo počasí ukázalo, jak blbá přání člověk umí mít. Jako když jsem si přál, aby se večer vypršelo, což ale znamenalo, že jsem druhý den chodil vodou, tam kde byla cesta, byla spíš řeka. Ani jednou mě to ale nezkazilo náladu, ba naopak, chvílemi při překračování určitých úseků, kde nejsušší místo byl kámen, který se nořil z vody, jsem z toho měl dokonce takovou dobrodružnou hru. Ne, nezůstaly boty suché, ale ani to se mnou nehlo. Celkově sušení oblečení v tomto období byl oříšek, taky jsem občas sušil věci na sobě při pochodu. Drobné věci, které velice ovlivnily můj každodenním život a to, co jsem si z cesty odnesl. Když člověk po několika zatažených dnech spatřil východ slunce, moment k nezaplacení. Taková krása v tak jednoduché věci.
Vracím se ve vzpomínkách k jednoduchosti každého rána, k teplu každého úsměvu a k slzám, které přinesly určité chvíle. Od první cesty se mi zdá, jako by se čas zvětšil a zpomalil, jako kdyby vše plynulo a podléhalo jiným zákonům než dříve. Jako kdyby mnou něco prošlo a už to se mnou zůstalo, a přesto se mi zdá, že jsem to ztratil. Marně hledám slov a vysvětlení, abych to dokázal popsat a pochopit, ale nacházím ujištění v nikdy nekončící cestě, nebo jednou končící. Nacházím sílu a lásku v myšlence na mého neviditelného společníka, který je vždy připraven vyrazit na cestu. Nacházím radost, že to nebude tak dlouho a zase uslyším křupat kamení pod tíhou sebe a svého batohu. Až zase ucítím jak mě ranní slunce při východu šimrá na tváři a vítr mi fouká do zad, aby mi přidal na kroku. Až se být tady a teď stane jedinou myšlenkou, která prostupuje mojí hlavu.
Při tomhle pomyšlení se nejde ubránit úsměvu a dobré náladě. Zrovna je 8:34 a my přistáváme v Budapešti, sice je to jiná cesta, ale je to cesta za dalším poznáním, navíc mé poprvé v Maďarsku. Cesty života jsou nevyzpytatelné a každý den nám přináší další cesty. Některé jsou krátké a jiné dlouhé, důležité je však, co si z nich odneseme.