Na hranici vnímání

Každý člověk je individualita. Každý člověk je něčím odlišný, zvláštní, ojedinělý a unikátní. Tím, že jsme jací jsme, tak pak vypadá i náš život. Vše se odvíjí od toho, jak se k věcem stavíme, jak je prožíváme a jak je řešíme. Nejenom činy, ale i naše myšlenky a prožívání ale ovlivňuje, co se bude dít a jak. Každý z nás má jako prioritu posuzování něco jiného, díky tomu mnohdy dochází k nepochopení a neporozumění si mezi lidmi. Ale to je přirozenou součástí života, něco, co tomu tady zkrátka nemůžeme odpárat.

To co mě ale inspirovalo k napsání tohoto článku bylo právě uvědomění si toho, že určité věci vnímám jako maličkost. S jakou samozřejmostí jsem je přijal, řešil a zase nechal jít. A pak jsou tu jiné, které v člověku zůstávají dlouho a stále se mu vrací. A teď to nejvtipnější. Nedá se nikdy určit, co má jaký význam. To je jediná věc, kterou víme jen my. Pokud to člověk začne porovnávat s ostatními, tak se dostane do bodu, že se nemusí cítit dobře nebo naopak si připadat jako superman. Proč? Je to jednoduché a hraje v tom roli naše zkušenost a naše prožívání. To jak věci prožíváme je navázáno na určitou zkušenost, záleží tedy velice na  tom, jaká naše zkušenost byla. Pokud byla špatná, tak prožívání určité situace poneseme špatně, pokud dobrá, tak se nás to třeba ani nedotkne, zatímco někdo jiný by se z toho třeba hroutil.

Vzpomínka, která mě k tomu přivedla byla z mého posledního putování Portugalskem, kdy jsem mnohdy řešil velice zapeklité situace během dne. Mnohdy to zahrnovalo můj fyzický stav, který v několika momentech nebyl dobrý a přesto jsem to bral jako něco drobného k vyřešení. Na druhou stranu jsem od návratu řešil nespočet velice běžných situací, které mi připadaly neskutečně složité a matoucí. Když jsem si uvědomil, jak a proč si s některými věcmi lámu hlavu, tak mě to dohnalo k smíchu. Vždyť je to občas naprosto absurdní, jaké věci řešíme a jak moc si je připouštíme k tělu. Náš prožitek zůstane vždy jen náš a je pouze na nás, jak to chceme brát. Nejlepší je z dané situace vytřískat prostě, co to jde.

Vzpomínám si na moment, kdy jsem přišel k malému mostu, po kterým protékala malá říčka. No jo, ale vzhledem k tomu, že poslední 3 dny pršelo jak blázen, tak už to nebyla malá říčka, ale potok, který tekl přes cestu a vytvořil tam asi 2 metry široké koryto. Dá se to přeskočit, ale pokud nenesete ještě dalších 8 kilo na zádech a nemáte unavené nohy. Já jsem to pojal po svém a začal jsem si hrát. Začal jsem uvolňovat a vyndavat kameny, abych rozšířil průtok dole pod mostem a z těch kamenů jsem začal stavě hrazení na bocích, abych jí zúžil. Vydržel jsem si takhle hrát asi skoro hodinu než byla říčka natolik úzká, že jsem si jí dovolil elegantně přeskočit. Když na to vzpomínám,tak musím říct, že to byla úžasná překážka a nádherně strávený čas. Ačkoliv jsem se samozřejmě tak netvářil, když jsem tam došel. Z toho plyne, že každou zkušenost by si měl člověk prožít, s tím jak jí v daný moment vnímá a chce jí prožívat. Přece jen, návod na život neexistuje a porovnávat věci je zkrátka krátkozraké.

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.