Je to zhruba 7 měsíců, co jsem se vrátil ze své první cesty. I když jsem do svých 30 let byl skoro určitě v polovině evropských států, teprve minulý rok jsem poznal jinou zemi. Je přece tradicí Čechů se na léto zabalit, vše nacpat do auta a vyrazit někam za mořem, tam si pronajmout pokoj buď v hotelu s plnou penzí nebo ještě lépe nechat cestovku, aby to zařídila a ideálně ještě se slevou. Ano, i takových dovolených jsem zažil spousty, naštěstí moji rodiče preferovali volnější cestování, takže jsme si někam dojeli a až na místě mnohdy sháněli ubytování a vůbec i lokalitu, ve které zůstaneme.
Když jsem ale nad tímto začal přemýšlet po loňské cestě do Španělska, začalo mi to připadat nikoliv jako cestování, ale jako drahé prázdniny u babičky na chatě. Být na jednom místě, je jako koukat se na jeden obrázek pořád dokola. Minulý rok jsem prošel sever Španělska. Začínal jsem zhruba 30 km od hranic Francie a Španělska ještě v pohoří Pyrenejí. Čekala mě cesta dlouhá necelých 800 km do Santiago de Compostela, posvátná poutní cesta, kterou chodí poutníci již po staletí. A ještě dál, cesta nekončí v Santiagu, nýbrž pokračuje další 90 km za Santiago na tak zvaný konec světa.
Pěšky? A takovou dálku? Ano, autem by tam byl člověk za půl den, možná déle. Letadlem by se tam člověk mohl dostat za chvilku. Když jsem při několika příležitostech při pochodu sledoval auta, jak jezdí 20 metrů od cesty, po které kráčím, tak nejednou jsem si říkal, že bych si to mohl zkrátit. Ale pak mě napadla jiná věc, o co všechno bych přišel tím, že bych se vezl. Minimálně o bolavé nohy a i na to si člověk rychle zvykne. O co bych ale přišel by byla ta možnost objevit, že dokážu takovouhle vzdálenost překonat sám, pěšky. Možnost poznat sám sebe skrze cestu a další lidi, které jsem na cestě potkával. A především možnost se vším se vypořádat sám.
Co má ale cestování společného se vzděláváním? Tak třeba to, že pokud už někam vyrazíme a nestrávíme celý čas na pláži a chozením po nejbližších restauracích, tak poznáváme lidi a kulturu okolo. V případě takovéhle pouti je to možnost si projít několik od sebe odlišných oblastí. Zjistit jak se s vývojem cesty liší krajina a tamní zvyky. Jak vypadá život ve městě a život na vesnici, která je pouhých 50 km od toho města. Těch postřehů, které člověk získá za jeden měsíc putování je mnoho, neskutečně mnoho. A právě proto to člověka tolik obohacuje, jedna věc je tyto věci registrovat a vnímat, ale pak přijde druhá část a člověk si k nim musí najít vztah, udělat si názor na něco, co ve své zemi nezažil. Můžeme zůstat slepí k něčemu, jen protože to neznáme, nebo naopak se otevřít a snažit se pochopit jiné zvyklosti. To je skutečné učení, jelikož nás učí skutečné hodnoty světa přímo v něm.
Ale pokud člověk chodí a nepomáhá si veřejnou a jinou dopravou, tak je obohacen o další poznání. V mém případě to bylo zjištění, že existovat se dá s tím, co si člověk nese na zádech. Že je v mých silách se dostat z jednoho místa na druhé bez pomoci techniky. Zjištění, že většina věcí je jen pouhý přepych, kterým zakrýváme samy sebe. Samozřejmě je to složitější než takové prosté konstatování, jsme přece sociální bytosti, ale i tohle uvědomění si má neskutečnou hodnotu, jak pro jedince, tak pro společnost. Troufnu si jít tak daleko, že bych takovéhle cestování přirovnal k detoxikaci, což to svým způsobem je. Myslím si, že většina léčených na detoxu si na začátku taky s těží dokáže představit, co je čeká na konci. Stejně tak je to i s cestou, člověk nikdy neví, co mu život na takové cestě odkryje, a to si myslím, že je odměna jako žádná jiná.
Takže ano, pokud se chcete něco dozvědět o sobě a okolním světě, tak je nejlepší do něj vyrazit s otevřenou náručí a otevřenýma očima. Člověk nikdy neví, dokud to nezkusí a jediná jistota je, že si to člověk zažije sám na sobě. Takže šťastnou cestu!