Už je to 3 roky a pár dní, co jsem se vrátil z první cesty. Sledovat jak mi Facebook připomíná moje první putování, bylo úsměvné a bolestivé zároveň. Díky cestě do Santiaga se stala celá řada věcí, za které jsem neskutečně vděčný. Teď uzrál čas se poohlédnout zpět a něják to celé zrekapitulovat nejen pro sebe, ale i pro ostatní.
Když jsem vyrážel, tak jsem zdaleka netušil, co chci najít, a co najdu. Zkrátka se to celé zdálo jako dobrý nápad, prostě dlouhá procházka se spoustou času na přemýšlení. Jestli jsem byl něčím předem ovlivněn? Ano, byl! Slyšel jsem vyprávění od lidí, četl příběhy a dokonce viděl i film Cesta (The way v originále). Samozřejmě, že realita byla úplně jiná, než jak jsem si to dokázal představit. Třeba to, že tam bude málo lidí. Poutníci všude, kam jen člověk dohlédl, ale díky to jsem se naučil brzo vstávat, jelikož téměř nikdo nevstával a nezačínal cestu v půl 5 ráno, to bylo jedno z řešení, jak mít klid a jít si v příjemném počasí jen s pár kamarády. Také moje představa toho, že se nedotknu za celou cestu alkoholu, byla milná, pak jsem si myslel, že ve Španělsku budu pít tedy víno a sangríu, také omyl. Za celou cestu jsem vypil piva skoro jako vody, ale to, že to dát si pivo a sednout si s mým novým kamarádem Adamem a hovořit o životě. I když se mě některá očekávání držela dál, tak jsem začal smysl a hloubku vnímat v těch malých věcech. Po čase jsem si uvědomil, že „cestu“ vnímám jako jakousi bytost, která mě tam vlastně pozvala, a že je to právě ona, kdo mi odkrývá různá tajemství cesty, která mi mají pomoc na mé vlastní cestě. Tohle vnímání mám dodnes, a tak trpělivě čekám, až tam dostanu pozvánku znovu. Jak se říká v rámci hledání protějšku, správné načasování je vše. Tady to platí stejně, člověk zkrátka musí počkat, až uzraje čas, aby to mělo skutečně správný význam.
Když si vzpomenu na to dobu, kdy jsem se rozhodoval, byl plný pochybností, tak cesta samotná už pro mě začala těch pár měsíců předem. Pochyboval jsem a pohyboval se od toho, že poletím až k tomu, že na to nemám, třeba i několikrát za den. Právě i díky tomu bylo nemožné přesně vědět, co od cesty očekávám, což se stalo asi největším požehnáním. Cesta se pro mě stala otevřenou knihou, každý nový den byl nové dobrodružství a já jsem mohl psát jeho řádky bez zatížení denního života. Cíl se stal cestou, jelikož jsem nikdy nevěděl, kam dojdeme, a kde budeme spát. Každá z těchto drobných věcí přinášela inspiraci a nové situace do života, situace, které se později staly lekcemi.
Jak ubíhaly dny, tak se mi změnilo vnímání vzdálenosti a času. Co se zdálo na začátku jako neskutečná dálka (200 km), se těsně před cílem (Z Leonu 250 km) zdálo jako kousíček. To bylo poprvé, kdy na mě dopadly chmury toho, že cesta skutečně za chvíli skončí. A mně se tuze nechtělo, bylo to jako opustit kamaráda, o kterém člověka ani nevěděl, že ho má. Jako opustit domov po tom, co ho člověk zrovna objevil. Nejvíc mi daly právě poslední dny, kdy jsem měl potřebu nemít společnost a být sám.
Příchod do Santiaga zdobilo velké očekávání, velkolepého zakončení cesty. Asi jsem víc nemohl být zklamaný, ale až později jsem pochopil, že za ono zklamání jsem byl sám odpovědný. Jít si pro compostelanu a potvrzení o cestě jsem měl spojené s tradicí a něčím mimořádným. Jak velké bylo moje zklamání, když se člověk octl na průměrné evropské poště, kde si měl zmáčknout tlačítko, aby dostal pořadové číslo, si už ani nepamatuji. Jen mi to stále nepřišlo jako konec. On to totiž konec nebyl. Celé se mi to začalo odehrávat znovu během posledních 3 dnů po cestě na „konec světa“, postupně mi teprve po měsíci začaly docházet určité věci. Toto pokračovalo ještě dlouho po návratu zpět do ČR, do dnes abych pravdu řekl. I z tohoto důvodu jsem zastáncem toho, že v Santiagu cesta nekončí, má smysl pokračovat dál. Poutníkem se člověk nestane, jen protože ujde kus cesty, ale protože pro něj cesta nikdy nekončí. Potkal jsem spousty lidí, pro které význam cesty byl jen v tom dojít do Santiaga a dostat osvědčení. Spoustu lidí, kteří vyrazili, jelikož to bylo populární. Je to jako když člověk chce něco ze špatného důvodu, výsledek zkrátka nemůže mít pozitivní dopad. Je to jako v životě, věci přichází časem, a když si někdo dá týden nebo 14 dnů na cestu, tak nemůže mnoho očekávat. A tak v napětí sám čekám, kdy dostanu pozvánku zpátky, aby to skutečně mělo smysl.
Všem, co čtou tyto řádky, přeji šťastnou cestu v životě a na cestě. Na cestě, cesta končí v momentě, kdy Vy se rozhodnete, všechno ostatní jsou jen milníky. Takže buen camino a úsměv na rtu.