Je to tak! Žijeme zavření v bublině. A jen my si rozhodujeme o tom, jak ta naše bublina bude velká. Pokud si někdo myslí, že mluvím o osobní zóně, tak se plete. Mluvím o prostoru, ve kterém žijeme a pohybujeme se. Pro většinu z nás jsou to známá místa, kde se pohybujeme, kde máme práci, domov, kolegy a kamarády, koníčky a jiné záležitosti. Pozvolna se z nás během našich životů stali otroci právě toho života, těchto tras, které známe až moc dobře. Života, který jsme přestali žít a víc ho začali plánovat. Přestali jsme ho vnímat a začali jsme ho hodnotit. Každý aspekt našeho života jsme začali kategorizovat. A tak jsme se ocitli v krabičce o čtyřech stěnách. Ať se to tak zdá či ne, jedna z bublin může být třeba město, ve kterém právě teď žijeme. Kdo z nás může říct, že si ho celé prošel? Kdo z nás zná, jak místa blízko, tak na opačném konci města? Pokud někdo ano, tak se hlaste. Zkrátka jsme si vytvořili komfortní zónu, a té jsme začali říkat „náš život“.
Jenomže k tomu, abychom poznali život a lidi v něm, tak potřebujeme trochu víc než jenom okolí našeho domova. Pro skutečný nadhled na svět a věci potřebujeme mít zkušenost. Poprvé mi tohle začalo docházet v době, kdy jsem každý víkend jezdil do Olomouce. Začalo mi docházet, že to, co znám o druhé části naší republiky je vlastně jen domněnka. To že čerpám možná z informací, co mi dali ve škole, nebo jsem někdy někde slyšel. A čím víc, jsem tam byl, tím více mi začalo docházet, že neznám nic. Nevím jací lidi tu žijí, jaká je zde atmosféra, jak působí to či ono město na lidi. Zkrátka jsem zjistil, že se pletu.
Během několika rozhovorů s místníma jsem zjistil, jak silná může být interpretace něčeho, když je opakována dokola. Třeba nevraživost vůči Praze a Pražákům. Což souvisí s tím, proč oni na oplátku nemají v oblibě lidi z Moravy. No jo, ale co když člověk najednou zjistí, že je to blud, který kdysi dávno odstartoval nějáký zhrzený člověk. A ta bublina už se nafoukla do takových rozměrů, že to všichni berou jako univerzální pravdu. Pche! Blbost! My potřebujeme vlastní zkušenost, jinak se okamžitě stáváme otroky manipulace a už si chráníme tu svojí bublinu. Tady je dobře tam je zle, tady jsou dobří lidé a tam ne. Jak to zní? Jako něco, co by řekli komunisti. Ale myslím, že tu dobu už máme za sebou, takže je potřeba se na lidi začít dívat, jako na někoho, kdo v tom je s námi a nikoliv proti nám.
Můžeme hledat moudrost a pochopení v knížkách a nikdo to tam nenalézt. A můžeme se jít bavit s úplně cizími lidmi a získat znalosti, které v knížkách nelze najít. Síla vlastní zkušenosti a vlastního názoru je totiž právě to, co nám umožňuje posouvat naše hranice a tím i rozšiřovat nebo dokonce bořit tu bublinu, ve které žijeme. Když se někdo nechce s někým bavit jenom proto, že ten člověk se někde narodil nebo žije, tak je to úplně idiotský argument. V poslední době toto naopak začínám vidět, jako velikou zajímavost v životě. Seznamovat se a sbližovat se s někým, kdo pochází odjinud, vyrůstal v jiném prostředí a podmínkách. Člověk si hned uvědomí, jaké maličkosti dokázaly formovat člověka ovlivňovat člověka úplně jinak jenom protože vyrůstal v jiném prostředí. I tohle uvědomění se může stát mocným nástrojem na cestě k osobnímu růstu a rozšiřování naší bubliny. Poznání a přijetí toho, že lidé jsou takoví jací jsou, je jedno z těch nejdůležitějších. Dává nám možnost se učit, na místo toho chtít mít pravdu.
Až se Vám tedy příště někam nebude chtít jet nebo jít, tak jděte a jeďte, protože nevíte, co tam můžete nalézt. Je to právě tento přístup, který nás dělí od nové zkušenosti. Jestli je to lenost nebo jen pohodlnost, tak to netuším, ale je zřejmé, že tento přístup je mantinelem mezi námi a něčím novým. Proto se nebojte vykročit do neznáma a nechat se inspirovat a ovlivnit tím, co přijde.