Každý, kdo si prošel zaměstnaneckým poměrem v nějaké firmě asi dobře ví, jak funguje firemní politika v této oblasti. Já sám jsem si podobná školení zažil v několika firmách a o spoustě dalších jsem slyšel. Samozřejmě se jejich formy liší podle toho, kde se nachází vaše pracoviště a tím pádem i forma školení. Samozřejmě je správné, že se společnosti starají o bezpečí svých zaměstnanců na pracovišti, že mají snahu vytvořit bezpečné prostředí. Ovšem, otázka zní, do jaké míry.
Když si vzpomenu na svoje setkání s tímto fenoménem, tak to ve mně zanechává úsměvné vzpomínky. Třeba být školen skrz video kurz, to je prostě skvělé. Nebo když vas školení bere do prostředí vašeho pracoviště, které se ani trochu nepodobá vašemu pracovišti. A nemluvím ani o tom, že mnohdy jsou pro různé pozice stejná školení. Ale co je na tom asi nejvíce zarážející je, že se jedná o fyzickou stránku. Instrukce, jak máte sedět, jak máte chodit, kde se můžete a nemůžete pohybovat, jak se chovat v kuchyňce a tak dále. Mnohdy opravdu až směšné pokyny, ale samozřejmě žádná firma nechce zbytečně řešit úraz, tak se odpovědnost za to přenese na zaměstnance.
Co mi ale došlo při pozorování života v Indonésii ke, že tady takovéhle věci nejsou a přesto tu k takovým nehodám nedochází. Že žádný malý podnikatel, či živnostník se nemusí řídit předpisy, které mu někdo nadiktuje. Viděl jsem tu spoustu věcí, které by na západě neprošly. Přesto to tu funguje, ale co víc funguje tu jistá spokojenost, jelikož lidi nejsou vystavováni neustálému tlaku. A to mě dovedlo až sem, pokud chceme stavět bezpečnost na první místo, tak si musíme uvědomit, že zdraví nemá jen fyzickou, ale i mentální podobu.
Proč tedy v příručkách není zmíněné to, že firma nesmí zaměstnance přetěžovat, že smí dostávat jen úkoly spojené s jeho pozicí a náplní, že může odmítnout přesčasy, pokud je nemá ve smlouvě. Spousta firem tráví spoustu času vylepšování a zkrášlováním pracovního prostředí, avšak opomíjejí skutečnou podstatu toho, proč se lidi cítí jak se cítí. Proč spousta lidí nemá rádo svojí práci nebo třeba svého nadřízeného. Nikdo nechodí znechucený do práce, protože vyměnili koberec, ale spíše protože ho čeká nepříjemná práce, kterou sám nestíhá. Nebo nevychází s šéfem,či kolegy a nikdo to neřeší.
Zkrátka a dobře by se bezpečnostní politika firem měla rozšířit především na mentální zdraví svých zaměstnanců. Zatím co na západě jsou běžné věci jako deprese, požívání alkoholu, či jiných látek za účelem úlevy po pracovním týdnu, a v neposlední řadě vysoká nespokojenost a s tím spojená fluktuace. Nenohu říct, že bych zde viděl někoho v depresi, či se po večerech opíjet, ba naopak vládne tu velice pozitivní duch ve společnosti a to právě díky tomu, že mentální zdraví místních není dotčeno. Myslím si, že v tomto ohledu se máme, co učit od východu, který považujeme za zaostalý.