Narodit se, vyrůst, vystudovat a zařadit se do pracovního procesu. Proč ne? Není na tom nic špatného, až na to, že v mnoha případech na téhle cestě ztrácíme samy sebe. Ztrácíme se v pozici, kterou jsme obsadili, a kterou po čas představujeme navenek společnosti, která nás zaměstnává. Zaměstná nás tak, že většina věcí pro nás osobně důležitých ustoupí do pozadí a my jsme tak „zaměstnáni“, že nám všechno utíká před očima. Mnohdy po tom, co se vrátíme po 8 hodinách domu, nám nezbývá síla na další aktivity. Jinými slovy nezbývá nám čas a energie na věci, která nás skutečně vystihují, naše koníčky, kamarádi, aktivity a akce, zkrátka věci, které bychom jinak dělali a účastnili se jich.
Takže se dá vlastně říci, že žijeme pro práci. Žijeme proto, abychom sloužili účelu někoho jiného. Co je na tom ještě horší, že mnohdy je náš úděl podřízen něčemu neviditelnému, s čím se nedá ani domlouvat ani argumentovat. Interní nařízení, politika, mise, vize, a další věci, které prostupují snad všechny společnosti. Mrtvá entita! Mrtvá entita, která snad ani netuší, že všechny tyhle konstrukty dávají do pohybu právě lidé, kteří pro ni pracují. Dříve jsem jako student měl pocit, že všechny tyhle věci tam patří z dobrého důvodu. Po různých zkušenostech a spoustě rozhovorů jsem přesvědčen o opaku, v dnešní době tyto věci postrádají smysl. Nikoliv snad protože by byly bezúčelné ale díky skutečnosti, že je to pro mnoho společností řádka let, kdy tyto věci vznikli. Z čehož lze usuzovat, že ve své době to smysl asi mělo, ale v měnící se společnosti by se měli přizpůsobovat i pilíře, na kterých byla vystavěna interní atmosféra.
Přičemž z pohledu z venku i ze vnitř je úsměvné, jak moc energie a prostředků společnosti vynakládají na to, aby se přiblížili zákazníkům. Na druhou stranu po ekonomické krizi, v průběhu které se začalo velice šetřit, se tyto tendence nezměnili. Stále vládne trend vynakládání kvanta peněz pouze směrem ven. Pokud by tady člověk měl být velice konkrétní, tak stačí zmínit jen marketingové aktivity, které skrze reklamu, promo akce, slevy a další nástroje spolknou spousty peněz. Druhou takovou oblastí jsou továrny, u společností, které vyrábí produkty. Každý stroj potřebuje servis a po několika letech nahradit. Peníze, se kterými každá společnost počítá. Úsměvné na tomto přístupu opět je, že ty stroje nakupují zaměstnanci, do pohybu je dávají jiní zaměstnanci, atd. Za každým pohybem uvnitř společnosti totiž stojí člověk. Takový, který se na toto dívá a sleduje to.
A komu by se pak nevytrácela motivace chodit do práce nebo vyvíjet vlastní aktivitu na víc, když má problém si vybrat dovolenou, jelikož ho nikdo nezastoupí. Když dělá přes časy, jelikož je na oddělení málo lidí a nikdo z nich ani nedostane přidáno, ačkoliv zastávají práci za dalšího člověka. Vytrácí se jak motivace, tak energie, se kterou člověk do práce chodí. Nejen, že se to časem musí odrazit na pracovním výkonu a morálce, ale souběžně se to objeví i v řízení společnosti. A objeví se to v podobě deadlinů, reportování, kontrol a dalších aktivit, které mají za účel kontrolovat a řídit. To se jako začarovaný kruh obrací zpět do systému v podobě nové práce, která znova opět zaměstnává lidi a ubírá jim čas na vlastní práci, na kterou byli původně najati. Takže nejen, že se člověk dostává ještě pod větší nátlak, ale zároveň je okrádán o uspokojení z práce, kterou vykonává. Tak se stane, že s uspokojením mizí motivace. S motivací mizí vlastní invence a nadšení do práce. A s tím vším zmizí přidaná hodnota zaměstnance.
Kde vlastně tedy mizí motivace? Motivace mizí po cestě! Ztrácíme ji pomalu v procesu „vytváření hodnot“. Jelikož v dnešní době, na to abychom něco vytvořili, potřebujeme obrovský aparát byrokracie, složený z kontrol a reportů, tak se mnohdy nedostaneme ani ke skutečné tvorbě něčeho. Ale dobrá zpráva je, že naše motivace nezmizela, pouze jsme ji zapomněli někde na cestě, kterou jsme se vydali. Tak se pojďme vydat hledat motivaci a s ní spjatý smysl toho, co děláme.