Dlouhou dobu jsem nad tím přemýšlel a ještě delší dobu jsem to nechal, aby mě to ovlivňovalo. Užíralo mě to zaživa. Jak člověk může změnit něco, u čeho nezná původ. Jak to člověk může jen pochopit? Nikdy neutichající otázka proč, nikdy nedostane odpověď. Proč? Protože jí nikdo nezná. Přesto je v naší společnosti spousta lidí, kteří o tom vůbec nemluví. Nesou si svoje malé tajemství a trápí se tím. Možná protože se za to stydí, nebo mají horší mínění sami o sobě. Je to něco, co nás determinuje a zároveň odlišuje od ostatních. Nikdo z nás nemůže za to, jak jsme se narodili, prostě to tak je. A stejně tak na tom neneseme sebe menší odpovědnost, přesto život chce, abychom s tím žili. To o čem mluvím, jsou malé či velké vrozené dary. Před lety bych to takhle rozhodně nenazval, nazval bych to prokletím či trestem. Většinu života jsem si to nechával jako tajemství pro sebe, snažil jsem se ho nikomu nesdělovat a trpět tím sám. Adaptoval jsem se na tuto zvláštní kondici, kterou mám a předstíral, že je vše v pořádku. Abych těmto větám dal pravý význam, tak od narození neslyším na levé ucho. Nic viditelného a může se zdát, že nic zásadního. Přesto mě tato „maličkost“ velice definovala jako lidskou bytost.
Jako malý jsem byl nazýván nepozorným, drzým, nesoustředěným a nevím ani jak všelijak ještě. To že jsem měl omezenou schopnost slyšet zvuk v prostoru, mě poznamenalo, nikoliv snad protože by to vadilo mému mladšímu já, ale všichni očekávali, že budu jako ostatní a uslyším vše. Jisté lidi sice omlouvá skutečnost, že to v té době ještě nevěděl nikdo, ani já jsem si toho nebyl vědom, ačkoliv moje tělo to vědělo, tak mozek ne. A díky tomu se to stalo černou skvrnou na duši, něco, co jsem nechtěl ostatním sdělovat. Postupem času jsem se naučil to vidět jako něco, co se jednou změní, začal jsem to vnitřně vnímat jako něco, co není trvalé. Díky tomuto přístupu jsem si k tomu dokázal najít celkově pozitivnější přístup a brát to s nadhledem. Nic méně nikdy jsem nepřestal přemýšlet nad tím, jak zní zvuk v prostoru, třeba to jednou uslyším. A teď ta důležitější část. Nedělám si iluze o tom, že jsem sám, a že jsem jediný, kdo tímhle trpěl a prožíval tuto skutečnost. Právě proto jsem se rozhodl napsat tento článek. Po 30 letech jsem se na to dokázal totiž podívat jinak. Najednou jsem si uvědomil, že to není žádný trest, není to nic, co mi někdo udělal naschvál. Je to něco, co je mojí součástí, něco co ze mě udělalo člověka, kterým jsem. A jak bych se mohl zlobit na něco, co mi pomohlo se stát právě tímto člověkem. Už nejsem více obětí něčeho, ba naopak dokážu se na to podívat jako na požehnání. A mluvit o tom? Najednou mi nedělá problém, čehož jsou důkazem asi i tyto řádky.
V životě je to tolik věcí, které nemůžeme ovlivnit, které jsou mimo náš dosah. Ale může se rozhodnout, do jaké míry nás budou ovlivňovat a utvářet. Můžeme se rozhodnout, jestli to bude požehnání nebo prokletí. Nejsem sám! Vím, že potkávám lidi s podobnými nebo dokonce stejnými problémy. Někdo má možná mateřské znaménko, které nejde zakrýt, někdo se narodil s křivým nosem, očima blízko u sebe, vidí barvy jinak, necítí určité chutě nebo jen by prostě chtěl vypadat trochu jinak a toho ničí. Dívat se na něco, co máme v životě jako na něco špatného nám nic dobrého ale nepřinese. Když chceme, aby nás měli rádi ostatní takové, jací jsme, tak v první řadě musíme mít rádi sami sebe. Jen tehdy se z prokletí může stát požehnání. Jinými slovy nás neovlivňuje pouze ta skutečnost ale také to jakou váhu a pozici jí přikládáme. Neslyším na levé ucho, takže až mi něco budete chtít pošeptat, tak se nakloňte k pravému.