Je to teprve pár dnů, co jsem se vrátil zpět do Prahy, zpět do civilizace. A přesto, že jsem byl měsíc od většiny lidí tady naprosto odříznut, tak můj návrat byl vcelku příjemný. Měsíc jsem strávil v samotě, povětšinou v tichosti za pochodu přes Portugalsko na sever až do Španělska. Mým cílem nebylo Santiago de Compostela, ale pochod sám.
Když jsem se teď začal zamýšlet nad tím, co mi cesta dala, tak jsem začal přemýšlet o změnách, které asi budou nebo už jsou. V tu ránu mi ale došlo, že pro mě to změna už nebude, jelikož jsem se vrátil jako jiný člověk, tak to, co by bylo normálně změna, je vlastně už normální chování, teď. To zní velice nefér, že? Člověk se vydá na pouť, a pak ani nevidí konkrétní plody své „práce“, jelikož oni už jsou zase zakořeněné. Ale přesto mi to nedalo a začal jsem se sledovat a dávat dobrý pozor, jak na venek, tak na své nitro. A BAF! Najednou jsem si všimnul jedné věci. Ticho! Mám ticho v hlavě. Žádná myšlenka, žádný logický pochod, žádná reakce mysli, pouze ticho a v něm já. Taková velká změna a já si toho ani nevšiml, dokud jsem se na to nezaměřil. Kolik toho je najednou jinak? A jsem ještě vůbec tím, kým jsem byl? Tolik otázek, to vypadá na další cestu. Ba ne, já ty odpovědi znám. Vždycky jsem to byl já, jen jsem si dlouhou dobu nedovolil prodrat se na povrch a teď to jen vypadá, jako něco nového. Kolik se ve skutečnosti změnilo věcí, to ukáže až čas a možná si to všechno ani nestačím uvědomit, než se to skutečně stane natolik mojí součástí, že už nebudu schopen si vzpomenout, jak to bylo před tím. Včera jsem řekl, že se lidi nemění a teď přemýšlím, jestli je to skutečně tak, když píšu tohle. Nevím, jestli to je změna, když to bylo vždycky ve mně, v nás všech je to, co jsme si kdysi zakázali, nebo nám to zakázali jiní. Všechno to, co člověk slýchal, jako dítě. Tohle nesmí, takhle se musíš chovat, tak se to neříká a nikdo nám nedal ani čas se zeptat proč. A tak jsme zůstali zahalení pod haldou slov a soudů, které na nás sypaly všechny generace starší než my sami. Najednou člověk vystrčí tu hlavu z písku, protože je všude ticho a najednou to vidí. Tady a teď. Tak bych popsal to, co přesně teď vnímám každou vteřinu, ničím nerušenou přítomnost. Když se rozhlédnu po místnosti, tak vnímám vjemy, nikoliv jednotlivá slova ale směsici pocitů a nedokážu to pojmenovat. Dát něčemu slovo, nebo to pojmenovat vyžaduje určení času, kdežto vjem nebo pocit je a zase se změní, přejde, jako přechází vteřina do další vteřiny. Tak tu teď sedím, píši tenhle článek a v hlavě se snažím zesumírovat, co je jinak. Přestože jsem se po cestě naučil poslouchat to vnitřní světlo nebo to můžeme říkat intuice, tak nějaký pozůstatek „mě“ stále chce něco uchopit a říci si: Aha! Ale asi to takhle nejde, když rosteme, zkrátka můžu jen doufat, že si všimnu ještě něčeho. Anebo nevšimnu a nic to vlastně nezmění. Myšlenky jsou prchlivé, a není třeba jim přisuzovat větší význam, než mají v daný moment. Takže hurá do světa, protože je ten nejlepší čas něco dělat. Tady a teď! To je perfektní čas a místo pro to být!